PERU – Nasca a okolí

Gigantické obrazce na planině v Nazce zaměstnávají naší fantazii už od svého objevení počátkem 20. století. Proč byly vytvořeny nevíme. Teorií je bezpočet...

Autobus do Nasky je pohodlný, cesta trvá jen tři hodiny. Tři hodiny cesty vyprahlou kamenitou pouští po kvalitní a rychlé Panamerikáně. Pár kilometrů před Naskou vjíždíme na planinu se světoznámými geoglyfy, která je Panamerikánou rozdělena na dvě půlky. Ze silnice však není z čar vůbec nic vidět, protože se na ně díváme příliš zblízka a z příliš ostrého úhlu, takže splývají s okolní kamenitou pouští. Teprve z letadla tu bude ono. Už se těšíme!

Mapa obrazců v poušti na stěně našeho hotýlku

Bus zastavuje na hlavní ulici, před hostelem Alegría. Shodou okolností je to ten, kde jsme se chtěli ubytovat. Teprve později zjišťujeme, že jsme se ubytovali v Alegría II, který sice patří do stejného „řetězce“, ale není to ten původní. Ještě později zjišťujeme, že vlastník už dokonce staví Alegría III (!) – geoglyfy (obrazce) v poušti u Nasky jednoduše lákají stále víc a víc turistů. Hotýlek je ale perfektní. Spíš vypadá jako domeček s otevřeným dvorkem uprostřed, posázeným květinami a palmami. Je tu moc příjemně.

V poušti je klima příjemně suché a i teplé. Nasca je asi 600 m nad mořem a 60 km ve vnitrozemí, takže poušť už není tak ovlivňována ovlivňována pobřežní garúou, i když mlhy se vyskytují i tady. Většinu dne ale svítí sluníčko a je sucho, o čemž svědčí i místní nálezy pohřebišť s vysušenými mumiemi.

Všechny hotely a hotýlky v Nasce žijí z jednoho jediného – zprostředkovávání letů nad pouštními obrazci. Kromě geoglyfů jsou tu však k vidění i další zajímavosti. Ocitli jsme se totiž na místě jedné z dávných (zhruba 200 – 700 n. l.) předinckých kultur – Nasca, která stvořila daleko víc než jen ony záhadné geoglyfy. S kulturou Nasca jsme se setkali už dnes ráno v muzeu v Ice (keramika), teď jsme přímo v jejím centru.

Majitel hotýlku má skvělé přesvědčovací metody jak nás dostat na svoje túry. Patří k nim kniha s referencema od jiných cestovatelů, ale taky fotografie přímo z túr. Vypadá to opravdu zajímavě. Všechna místa jsou roztahána po poušti kolem Nasky, takže pokud bychom je chtěli vidět, stejně by nás neminulo najmutí nějakého auta. Let nad geoglyfy je navíc levnější než jsme mysleli (stojí 35 dolarů), takže i s dalšíma túrama nakonec zaplatíme celkově míň. Prostě není co řešit. Upisujeme se k návštěvě akvaduktu Cantallo, pohřebiště Chauchillo, ruin Cahuachi, keramické dílny a samozřejmě letu nad geoglyfy. Teď už je sice pokročilé odpoledne, ale stále ještě dost času na to, abychom se mohli podívat na Cantallo a Cauhachi. Ostatní na nás bude čekat zítra.

Vyrážíme hned. Najatý taxikář nás odváží do polí za Nasku. Tady už průvodce vysvětluje jinému turistickému páru co je Cantallo zač. Takže co to  vlastně je?

Akvadukt Cantallo vypadá dost zvláštně. Když se u nás řekne akvadukt, okamžitě se nám vybaví vysutá stavba, podobající se mostu, která svádí vodu od zdroje na místo kde je jí třeba. Cantallo plní stejnou funkci, jen tu námi zažitou podobu akvaduktu nějak nesplňuje. Vede totiž pod zemí a navíc je „děrovaný“.

Na vyprahlé planině, kde se Nasca nachází, byl odjakživa nedostatek vody. Skoro vůbec tu neprší a spodní voda je příliš hluboko. Proto zbylo jediné řešení: přivést vodu z blízkých hor. Tak před stovkami let vznikl tento důmyslný akvadukt.

Spirálovitý vchod do (stále funkčního!) akvaduktu

Aby omezili vypařování tekoucí vody vystavené ve dne silnému žáru a i nebezpečí znečištění vody něčím z venku, rozhodli se postavit akvadukt pod zemí. Pokud by však jen prokopali několik desítek kilometrů dlouhý tunel, neměli by v případě jeho zanešení nebo zřícení klenby možnost zjistit kde přesně se tok vody přerušil. Proto vymysleli jedinečný systém „oken“ (to je ono „děrování“), jež měla sloužit pro čištění a údržbu.

Na místě kde stojíme je takových oken asi pět, ve vzdálenosti několik desítek metrů jedno od druhého. Jde o díru do země, ke které vede snižující se spirálovitý chodníček zpevněný kameny. Po chodníčku je možné sejít dolů, vstoupit do tunelu, zjistit kde je co špatně a problém napravit. Dost originální, ne? Akvadukt byl navíc udělán s takou důkladností a tak kvalitně, že přivádí vodu z hor ještě dnes a slouží k zavlažování okolních políček (hned vedle je například zelené kukuřičné pole, ač většina neobdělávaného okolí je jen vyprahlá poušť). No jo, stará dobrá ruční práce...

Cestou do Nasky se zastavujeme na jednom návrší, ze kterého můžeme vidět první zdejší geoglyf. Říká se mu tkalcovský stav, protože tvar a křížení čar připomíná cestu šídla skrz napnutá vlákna. Na svahu kopce, v místech kde byla postavena pěšinka na vrchol, jsou odhaleny i spodní vrstvy zeminy. Je tak dobře vidět proč vlastně geoglyfy vidíme jako světlejší čáry na tmavším podkladu. Kameny a prach na povrchu pouště jsou každý den škvařeny žhavým sluncem, a za ta staletí se proto osmahly dočerna Spodní, sluncem nedotčené vrstvy, však mají původní světlou barvu.

Na druhém břehu řeky Tierras Blancas než je Nasca, jen kousek od města, stojí asi nejdůležitější centrum kultury Nasca – ruiny Cauhachi. Zbývá z nich jen několik kamenných zdí a základy domů, mezi kterými vede pěšinka. Hm... dnešek byl dost poučný. A to jsme ještě neviděli to nejznámější.

Na ruiny se dostáváme už se zapadajícím sluncem, které se v prašném oparu na obzoru skoro úplně ztrácí. Vidíme jen oranžovou kouli s nejasnými kraji na oranžovém obzoru. Celý západní obzor je zahalen do prachu a vypadá to jakoby mezi něj a nás někdo pověsil změkčující oranžový filtr. To je romantika!

Nasca je klidné pouštní městečko, kde ulice začínají ožívat teprve navečer. Slunce zapadlo, je příjemně, a tak se lidi vyrojili a začínají si užívat buď v jídelnách, nebo u vozíků na ulicích. I my si sedáme do jedné jídelny a dáváme si menu del día – slepičí polívku (v níž mi plave celý slepičí pařát) a kuře s bramborem a limonádu. Menu del día je vždycky stejně drahé, jako jiné hlavní samotné jídlo, je v něm ale i polívka a pití. Pokud člověku nevadí, že všude mají na menu del día hodně podobná jídla, není ani tak drahé jíst v jídelnách.

Den 310, čtvrtek 24. 6.

Stojíme před hostelem a koukáme na mapu pampy nakreslenou přímo na jeho zdi. Pouštní obrazce se před námi rozkládají jako na dlani, a tak máme poprvé možnost vidět na vlastní oči to, o čem jsme zatím jen četli. Sice jen nakreslené na zdi, ale už přímo „u zdroje“. Na rozdíl od geoglyfů na Cerros Pintados v Chile je jediný smysluplný způsob jak si je pořádně prohlídnout jen let letadlem. Jsou totiž „vyryté“ do placaté pouště, takže se před ně nemůžeme postavit jako v Chile a koukat na ně zezdola. Let nás čeká dnes.

Obrazec kolibříka ze vzduchu

Nesnídáme, aby nám pak v letadle náhodou nebylo blbě. Pořád je ale opar, takže se let posouvá. Nakonec si na rohu kousek od hotýlku, u sympatického staršího páru přeci jen dáváme snídani v podobě čaje a housek se smaženými vajíčky. Ona připravuje housky, on dělá čaj – skvělá dělba práce. Housky sice nemají svoje, ale hned vedle nich stojí mladík, který jich má plnou káru. Tomu se říká subdodávka!

Asi v deset nás strkají do taxíku a kodrcáme se na letiště. Lety nad geoglyfy jsou hybnou sílou rozvoje Nasky, takže letadel tu mají dost. Proč je vlastně tolik lidí, včetně nás, ochotno utratit 35 dolarů za půl hodiny letu nad pouští?

V novodobých dějinách Peru se musíme vrátit až do roku 1929, kdy při letu nad pouští jistý Paul Kosok zpozoroval dlouhé čáry a obrovské obrazce, příliš pravidelné na to, aby je vytvořila příroda. Během následujících desetiletí se do jejich studia pustila řada lidí, z nichž největší autoritu si získala Němka Maria Reiche (v Nasce je po ní dokonce pojmenovaná ulice). Nejfantastičtější teorie zase rozvinul Švýcar Erich von Däniken, který obrazcům přisoudil jednoznačný význam: jde o přistávací plochy pro mimozemšťany.

Maria Reiche zůstala víc při zemi a za dlouhá léta studia přišla s teorií o jakémsi zemědělském kalendáři, vytvořeném mezi 900 př. n. l. a 600 n. l. Lidem z kultur Nasca a Paracas měl pomáhat určovat, ve kterém období roku se právě nacházejí, a zjistit tak kdy „přijde“ voda z hor, aby se připravili na zemědělskou sezónu. Tomu by mohly odpovídat rovné čáry a pravidelné obrazce, ale co ostatní geoglyfy, zobrazující lidi, zvířata a předměty? Ty do ní nějak nezapadají.

Čáry a geometrické obrazce

Dalších teorií je bezpočet, ale teorie Reiche je uznávána jako nejpravděpodobnější. Avšak podobně jako u většiny výtvorů zaniklých civilizací se i o významu geoglyfů v Nasce vedou vzrušené debaty a ve skutečnosti nikdo neví proč vlastně byly ty stovky čtverečných kilometrů pouště takto „pokresleny“. Hm... třeba právě nás při tom „dlouhém“ letu něco osvítí a přijdeme na to.

Nasedáme do šestimístné cessny a rolujeme na start. Každý máme místo u okýnka, takže výhled snad bude dobrý. Ještě před startem nám průvodce na mapce ukazuje kudy poletíme. Ty nejznámější obrace jsou na planině na severozápad od Nasky, v okolní poušti se jich ale nachází daleko víc. Poslední průvodcova slova však už zanikají v burácení motorů cessny. Žene se s námi po ploše a pak se pomalu odlepuje od betonu rozjezdové dráhy.

Se vzdalující se zemí se nám začíná otevírat pohled na ostrůvky zeleně v Nasce, které však brzo přelétáme a ocitáme se nad vyprahlou pouští. Stáčíme se na severozápad ale pořád ještě stoupáme.

Poušť je rozryta vyschlými koryty potoků a říček, na obzoru se vlní hory. Nad planinou se stále povalují chuchvalce mlhy, tam kam míříme je naštěstí jasno.

Přelétáme nad prvním obrazcem – velrybou, ale asi je příliš abstraktní na to, abych ji poznal. Slunce je navíc dost vysoko, takže krátké stíny a hodně rozptýleného světla nad pouští znesnadňují jakékoliv rozlišování. No co, máme uvidět 13 nebo 14 obrazců, tak snad budu mít alespoň při nějakém štěstí. Už i jen ten let nad pouští je zábava.

Krásně vidíme jak Panamerikána půlí planinu s geoglyfy. Teď je však jen šedočernou čárou žlutohnědou pouští, na které auta vypadají jako malincí broučci. Kam až oko dohlédne je kromě vyschlých řečišť poušť pokrytá spoustou čar – tlustých, tenkých, rovnoběžných, protínajících se – a geometrických obrazců.

Další obrazec – astronauta nakresleného na svahu kopce – jsem zase propásl, ale opičku už vidím dost dobře. Má přesně tak zakroucený ocas jako na fotkách. Letíme však příliš vysoko na to, abych bez svého ukradeného teleobjektivu dokázal udělat pořádné fotky. Fotit jde dost špatně, protože jsme nejen vysoko, ale letíme rychle a obrazce se rychle střídají. Navíc se k nim nemusíme přiblížit ze „správné“ strany a v té rychlosti je jejich identifikace těžší.

To je i případ psa, který následuje po opičce. Nalétáváme k němu z jihozápadu, takže je obrácen vzhůru nohama. Ještě že jsme si předtím prohlédli fotky a víme jak má co vypadat. Pes se dá poznat podle nezvykle dlouhých, blízko nakreslených nohou. Vlastně spíš než psa připomíná naježeného kocoura. Třeba to vůbec nemá být pes. Ani nevím, jestli tu v té době psi žili.

Přestože je těžké se při houpání a naklánění letadla úplně soustředit, ty pohledy prostě berou dech. Piloti už mají trasu zmáknutou a snaží se ukázat co nejvíc. Na druhou stranu je let samozřejmě optimalizován na co nejmenší spotřebu paliva, takže se občas nad některé obrazce dostáváme z úplně nečekaných stran, jako třeba u psa, nebo teď kondora.

Pohřebiště Chauchilla

Krásně naopak oblétáváme kolibříka, který je na okraji plošiny u kaňonu vyhloubeného vodou. Zřetelně jsou vidět jeho roztřepaná křídla a dlouhý zobák. Hned před ním je několik vodorovných čar a i podlouhlý obdélník, určitě jedna z oněch Dänikenových přistávacích ploch.

Začíná mi být trochu blbě, protože se jednou nakláníme napravo, pak zase nalevo, všelijak se houpeme. A zrovna teď přichází jeden z mnou nejočekávanějších obrazců – pavouk. Je skoro dokonalý, přestože má hodně složitý tvar. Čtyři páry nohou, vepředu dva a vzadu dva, se napojují na tělo ze tří oválů. Paráda. Škoda že jsme tak vysoko – odsud se zdá malý, i když má ve skutečnosti velikost několika desítek metrů.

Přelétáme Panamerikánu a letíme podél dlouhého krku nejdelšího obrazce na planině (asi 300 m), kterému říkají alcatraz. Vypadá jako čáp nebo volavka, prostě nějaký pták s dlouhým krkem, evidentně v letu. Jeho krk je ale zvlněný, jako bývají serpentiny vedoucí do kopce, a hlava málo zřetelná, takže dá trochu práce představit si co to je.

Obracíme se a začínáme se vracet k Nasce. Přelétáme nad vyhlídkovou věží, která je postavena u Panamerikány v blízkosti dvou menších obrazců: stromu a rukou. Oboje můžeme vidět docela dobře, i když zase vzhůru nohama. U rozhledny se to hemží nějakými mravenečky, což jsou lidi, kteří se přijeli na ruce a strom pokochat bez drahého letu nad planinu. To samozřejmě taky jde, ale je to jen slabý odvar pohledu na obrazce z letadla.

Už jsme ve vzduchu přes půl hodiny a klesáme k letišti. Zase se pod námi objevují zelené ostrůvky a po pár minutách hladce přistáváme.

Bylo to skvělý, ale krátký. Chtělo by to letět alespoň dvakrát: jednou se prostě jen pokochat a zjistit kde co je a z jaké strany to přijde a pak znovu nasednout s patřičně velkým teleobjektivem a jen fotit. Já jsem dělal oboje při jednom letu a jsem taky nadšený, ale všechno šlo strašně rychle a ani jsem si to pořádně neužil. Příště už budeme moudřejší a vyčleníme si víc peněz.

Najmuté taxíky nás odvážejí do hotelu Alegría I, kde se shromažďuje skupina, se kterou se vydáme na výlet k Chauchille a do keramické dílny. Někteří z nás ještě neměli snídani, tak si ji dávají tady a přitom všichni sledujeme jeden z dílů seriálu „Ztracené civilizace“. Samozřejmě ten o Peru, kde jsou i záběry z Nasky.

V mikrobuse nás je asi deset a po prašných silnicích se velkou objížďkou blížíme k pohřebišti Chauchilla. Všude kolem jen vyprahlá poušť, prach a vedro. Není divu, že v tom suchu se naši předci skvěle zmumifikovali a my je teď sem můžeme jezdit obdivovat (s radostí, že ještě nejsme tak „daleko“ jako oni).

Dříve byly mumifikované pozůstatky jen tak poházené po poušti – přesně jak zůstaly za ta léta. Jakmile sem však začali přijíždět organizované výpravy turistů, změnila se pohřebiště v nechutnou přehlídku nedůstojnosti a ubohosti některých turistů. „Rodinné“ fotky s mumií, které ještě dali třeba cigaretu do pusy nebyly nic výjimečného. Proto už teď k mumiím nemůžeme přímo, protože jsou usazené na dnech hrobek.

Pohřebištěm vede chodníček ohraničený kameny. To aby i těm největším blbcům bylo jasné kudy mají jít a že nemají jít dál než je vyznačeno. Jinak to nejde, protože turisti snad všude na světě mají pocit, že když si zaplatili, tak můžou dělat všechno co je napadne.

Čínská jídelna není v Peru výjimečným jevem

Podobných pohřebišť jsou kolem desítky, Chauchilla má tu smůlu, že je přístupná a byla tak vydána napospas nám turistům. Přesto je to úžasné místo. Přecházíme od hrobky k hrobce a dozvídáme se o že kdysi lidi pohřbívali do hrobek pod povrchem, které vyzdili a pak zasypali. U bohatších rodin měl každý významný člen vyhrazenou vlastní zděnou hrobku, jinde v jedné hrobce odpočívali i deset lidí. Zasypané hrobky lze poznat podle prolákliny plné jemného písku, na rozdíl od běžné pouště, která je pokrytá směsí písku a kamení.

Některé mumie jsou docela zachovalé, mají dlouhé vlasy a ještě i zbytky kůže, z většiny však zbyly jen kosti a lebky, jež za tu dobu, co je vykrádači hrobek vyhrabali, okradli a poházeli po poušti na slunci dokonale zbělely. Žádná z mumií není v původní poloze jak byla nalezena a ani jedna nemá původní oblečení. Vykrádači hrobek na nich „zapracovali“ a řadu jich zničili, když se snažili strhat z nich šat. Na poslední cestu totiž většinou nebožtík dostal výbavu skládající se z keramických nádob, látek, šperků a i slavnostního oblečení.

Právě textilie se dnes pro vykrádače hrobek staly nejhledanějšími předměty a nahradily tak keramiku, jež už je dávno rozebraná. Poptávku paradoxně vyvolávají sběratelé ze zámoří, kteří se neptají odkud nabízené věci pocházejí a prostě je koupí. Vykrádáním hrobů se tu proto živí docela vysoké procento obyvatel. Jde o celkem rychlý, snadný a obtížně postihnutelný způsob výdělku. Jeho zdroje se navíc domorodcům zdají nevyčerpatelné, takže je těžké je zastavit.

Kromě geoglyfů je kultura Nasca známá svojí originální keramikou. Něco už jsme měli možnost vidět v muzeu v Ice, ale teď zastavujeme před keramickou dílnou, kde stejná keramika stále ještě vzniká. Samozřejmě už to nejsou staletí staré originály, ale způsob výroby je stále stejný.

Nasca, stejně jako žádná jihoamerická kultura, neznala hrnčířský kruh, a přesto je její keramika originální. V dílně nám ukazují vznik takové typické ozdobné nádoby. Nejprve je vymodelováno baňaté tělo, které je zcela uzavřeno a jen nahoře jsou připojeny dva úzké válce spojené úchytkou, jež mají odvádět vzduch zevnitř nádoby až se bude pálit v peci. Pak je nádoba pomalována přírodními barvami (proto není žádná nádoba pomalována jinou barvu než hnědou, okrovou, černou, červenou nebo žlutou), strčena do pece a vypálena. A mezi tím vším nám na dvorku dělá společnost roztomilá želvička, taky pomalovaná přírodníma barvama. Jen doufám, že ji – až barva uschne – nestrčí do pece na vypálení...

Poslední naše dnešní zastávka je v dílně, kde se z vytěžené rudy získává zlato. V horách totiž stále ještě fungují doly, kde se tenhle kov těží. Každý si za určitý poplatek může vytěžit horninu a pak si pronajme zařízení v takovéto dílně, pomocí nějž se dá zlato od horniny oddělit. Teda pokud tam nějaké je.

Základem zařízení jsou velké hliněné vany každá s jedním balvanem uprostřed. Na balvanu je připevněno prkno, tak aby na něm mohl stát člověk. Do vany se nasype hornina s vodou, člověk si vyleze na prkno a houpe a houpe. Hodiny, dny, týdny. Zlato se tak uvolní, klesne na dno a je možné jej snadněji oddělit.

V poušti bylo docela vedro, proto ze sebe po návratu smýváme prach a hned se vydáváme na pozdní (tři odpoledne) oběd. V centru si opět dáváme menu del día, tentokrát arroz chaufa con ocopa (kořeněné rizoto s jedním celým velkým bramborem politým hustou žlutou omáčkou), jež je mnohem originálnější než brambory s vepřovým nebo hovězím.

Po obědě se procházíme po trhu, kde mají kromě všudypřítomné zeleniny i zvláštně vypadající sýr (vypadá jako velký hranatý žampión i s kloboukem) a večer si na Plaza de Armas sedáme k jednomu stolečku a večeříme hranolky se směsí zeleniny a proléváme je žlutou umělou Gringa Kolou.

• ◄ PERU – Pisco a okolí
• PERU – Lima, 1. týden ►