BOLÍVIE – Jak přežít v amazonské džungli I.

Řeky jsou v Amazonii hlavními dopravními tepnami. Mají daleko větší význam než silnice, protože jsou přirozeně k dispozici, nikdo je nemusí stavět, razit, vysekávat džunglí a udržovat. Mít tady loď je proto obdobné jako mít u nás třeba náklaďák. Loď dokáže skvěle vydělávat, ať už jako doprava lidí a zboží, nebo, a to je určitě nejvýnosnější, doprava turistů...

Den 285, neděle 30. 5.

Většině lidí se při slově Amazonie asi vybaví Brazílie a hluboká džungle, která pokrývá převážnou část této jihoamerické země. Amazonská džungle se ale ve skutečnosti rozkládá daleko za hranice Brazílie a pokrývá nezanedbatelná území Bolívie, Peru, Kolumbie a Venezuely. Jde pravděpodobně o „nejdžunglovatější“ džungli na světě, protože i přes intenzivní těžbu dřeva v ní stále ještě existují místa, která jsou moderní civilizací netknutá. Té představě klidu a (po předchozích studených týdnech i) tepla jsme neodolali a teď nás čeká několik dnů právě v bolívijské části Amazonie.

Divoká voda řeky Beni

Probouzíme se do mlžného dne. Z kopců na druhém břehu řeky stoupá pára jak je džungle zahřívána. Vstáváme hodně brzo, abychom se stačili dostat do nitra džungle a ještě dnes něco uviděli. Ranní Rurre je úplně mrtvé a „mírný“ život je jen na řece, kde nastupujeme do loďky. Je nás celkem šest: naši průvodci Herman a Rosauro, Sylvia a Andrés (mladý pár ze severu Německa) a nakonec my dva s Táňou.

Řeky jsou v Amazonii hlavními dopravními tepnami. Mají daleko větší význam než silnice, protože jsou přirozeně k dispozici, nikdo je nemusí stavět, razit, vysekávat džunglí a udržovat. Mít tady loď je proto obdobné jako mít u nás třeba náklaďák. Loď dokáže skvěle vydělávat, ať už jako doprava lidí a zboží, nebo, a to je určitě nejvýnosnější, doprava turistů.

Rurre zmizelo za ohbím Beni a Hermanova loď s námi šesti míří proti proudu řeky do nitra džungle. Dobře že jsme si sebou vzali bundy, protože teď ráno po řece ještě táhne chlad. My s Andrém jsme vytáhli foťáky a čekáme na vhodné záběry, Táňa se Silvii probírají své minulé cestovatelské zážitky. Všichni dohromady pozorujeme řeku a okolní zarostlé břehy. Přes stěnu zeleně není vidět snad ani metr dovnitř, všude jen zelená hradba.

Voda pleská jak příď naší úzké pramice naráží do vln. I sem už samozřejmě částečně pronikla civilizace, což je vidět třeba i v tom, že Hermanova loď je poháněná lodním motorem Yamaha.

Banánovník

Blížíme se ke krátkému kaňonu, který si řeka prorazila v řetězci zalesněných skal. Proud řeky se v něm zrychluje, ale jakmile jsme za ním, zase se uklidňuje a my se opět můžeme soustředit na krásné okolí.

Koryto řeky se rozšiřuje, ale zároveň se nám zdá mělčí. Objíždíme několik mělčin, které musí být za normálních podmínek ostrovy, protože minulé dny prý pršelo a řeka má asi metr nad normální stav.

Po asi hodině a půl končí naše klidná plavba na široké Beni a vplouváme do divokých vod jejího přítoku, říčky Tuichi. Změnu je lehké poznat nejen podle „zdivočeni“ vln, ale i podle barvy. V menší a rychlejší Tuichi se daleko více víří bahno a voda proto změnila svoji barvu na kávovou.

Přirážíme ke břehu. Nejsme ještě na místě, to jen vstupujeme do Parque Nacional Alto Madidi a musíme se zaregistrovat.

Pokračujeme nahoru proti proudu. Palmy jsou střídány stromy porostlými liánami a zase naopak. Občas překonáváme mírné peřeje a na jednom z ostrůvků jsme dokonce zahlédli kapybaru, údajně největšího hlodavce na světě. Vypadá jako něco mezi čuníkem a morčetem a stojí nehnutě jako by čekala co uděláme. My ale neděláme nic, jen plujeme klidně kolem hlouběji do džungle.

Dál proti proudu se na březích začínají objevovat primitivní tábořiště a po půl hodině u jednoho z nich přistáváme. Zajíždíme do přírodní zátočiny, napůl zarostlé rákosím a jsme na místě, které bude dva dny našim královstvím. Jen ohniště, jednoduchá dřevěná konstrukce jako „kuchyňka“ a dřevěné pryčny s moskytiérou. Nad tím a všude kolem hustá džungle. A dvě cestičky. Jedna vedoucí do džungle, druhá k jámě přikryté prkny sloužící jako záchod. Batohy se všemi doklady a penězi (v zapečetěných obálkách) jsme si nechali v kanceláři, takže akorát rozbalujeme spacáky a je to.

Zatímco my se zabydlujeme, Rosauro začíná připravovat oběd. Do džungle jezdí s turisty vždy dva domorodci. Jeden zkušený, co už džungli dobře zná a dělá průvodce (v našem případě Herman), druhý jakýsi „učedník“, který většinou vaří a vstřebává vědomosti aby se taky mohl stát průvodcem (u nás Rosauro).

Průvodcem se nemůže stát každý, vede k tomu nelehká a někdy až drsná cesta. Nejprve je třeba osvědčit se jako učedník. Během třech let se učí nejen vařit, ale hlavně poznávat džungli a naučit se v ní přežít. Po třech letech přichází čas velké zkoušky, kdy je učedník vysazen někde hluboko v džungli a jeho úkolem je dostat se vlastním silami zpět. Když se vrátí, může postoupit dál a když ne... bylo lepší, že to nezvládl teď když byl sám, než někdy v budoucnu se skupinou turistů.

Neviditelná stezka džunglí

Po velké zkoušce následuje jakási předpremiéra, kdy je mu svěřeno vedení první skupiny, skládající se však ze samých „mazáků“, kteří mají možnost přímo zjistit jak se učedník osvědčí přímo v terénu. Když i touto poslední zkouškou projde, může si poblahopřát, protože se z něj právě stal průvodce.

Rosauro je ve svém druhém učednickém roce a jde mu to moc dobře. Oběd zvládá skvěle a je s ním i sranda, takže nemá problémy dát se s námi do řeči. V tom mi připadají indiáni z džungle dost jiní než indiáni z Altiplana. Nejsou tak chladní a odměření. Škoda že neumíme dobře španělsky, abychom se s nimi mohli pobavit víc. S Andrém ale dáváme dohromady naše vědomosti a s tím už se něco dělat dá.

André taky není žádný cestovatelský začátečník. V Jižní Americe je potřetí, předtím byl vždy na měsíc v Kolumbii a Ekvádoru. Teď jsou se Sylvií na měsíc v Bolívii a příští rok by chtěli navštívit Peru. Není divu, že se pouští do takových dobrodružství, když je povoláním hasič. Sylvia je jeho opak. Zabývá se dekorováním interiérů, což je povolání dost nedobrodružné (pravda, moje povolání je taky dost nedobrodužné :).

Po obědě vyrážíme do džungle. Tábor mizí za námi a my se pomalu noříme do zeleného bludiště. Herman jde bos, tak je to pro něj prý nejlepší. Na jižní polokouli je zima, takže tu kupodivu není moc vlhko. Herman občas usekne větev nebo liánu mačetou. Při takovémhle malém, ale nepřetržitém (při každé jeho cestě) osekávání cestička nikdy úplně nezaroste.

Pro nezasvěcence je džungle jen změtí zeleně, lián, bahnitých říček, jedovatých pavouků a slizkých hadů. Pro indiány je však domovem. Domovem, který jim dává to, co potřebují. Pokud vědí kde, co a jak využít. S Hermanem se nám začínají pomalu otevírat oči a džungle přestává být tou neznámou zelenou změtí. Pomalu, ale přestává. Jdeme od stromu ke stromu, od rostliny k rostlině a dozvídáme se fascinující věci. Teda, pro nás fascinující. U indiánů je zná skoro každé dítě, protože je to jejich život.

Džungle slouží indiánům jako domov, loviště, cvičiště. Aby mohli lovit (a někdy i mezi sebou válčit), potřebují k tomu uzpůsobené nástroje. Kopí nebo luk je sám o sobě dobrý, ale obě jsou daleko účinnější s jedem. Stačí do něj namočit špičku šípu nebo hrot kopí a zraněná oběť už se ze svých ran nevylíže. To je taky nejčastější použití prý jednoho z nejjedovatějších jedů na zeměkouli – kurare, získávaného ze stromu soliman.

Krásná, ale jedovatá

„Na tohle nesahejte, to je jedovatá oruga (housenka)“, ukazuje Herman na velkou zelenou potvoru. „Pro člověka je sice jedovatá, a proto na první pohled nepotřebná, v džungli je ale mnoho druhů rostlin a zvířat, které jsou na sobě závislé. Pokud vypadne, třeba vyhubením, nějaký článek potravinového řetězce, může to způsobit vyhynutí dalších druhů, které jsou na něm závislé. A třeba právě na téhle housence“. Dál se prodíráme houštím, až se zastavujeme u obyčejného stromu. Herman odštipuje kousek kůry a dává nám ochutnat. „Brrr, pěkně hořký!“, říkám. „Hořký to je, protože jste právě ochutnali chininovník, základ pro některá antimalarika“ Herman na to. „My když dostaneme malárii, vypijeme vývar z jeho kůry a máme po starostech.“

Nejúžasnější je ale role džungle jako obrovské spižírny. Zase nějak cítíme, že z tak živého organizmu se musí dát získat obživa, ale už bychom netušili kam se obrátit. Indiáni mají ale všechno vyzkoušené, a tak jim jen stačí jít a ukazovat: „Tohle mlíko ze stromu bako“ (sek, sek do stromu) „je náhrada mlíka živočišného“.

Za dalších pět minut se Herman opět zastavuje, tentokrát u obyčejné liány, aby nám ale vzápětí vysvětlil, že právě tahle tenká liána jménem chakilla není vůbec obyčejná. Je totiž vodní. Během dešťů vstřebá a zadrží vodu a vlhko a pak stačí jen přijít a vědět kam seknout. . Usekne-li se správný kus, teče voda čúrkem! „Pobyt“ v liáně vodě vůbec neškodí, a tak ji můžeme v klídku vyzkoušet. Chutná trochu zvláštně, ale určitě je zdravější než všechny ty naše „vylepšované“ a různými sajrajty „obohacované“ supermarketové vody dohromady Zásobnice vody je to skoro nevyčerpatelná, protože ve zdejších podmínkách roste vegetace závratnou rychlostí, čímž se i useknuté liány rychle obnoví.

Brzo se dostává i na „dezert“. Z palmy, která se jmenuje chontaloro, visí střapce obsypané malými oranžovými plody. Nejen plody jsou chuťově skvělé, ale celá palma je skoro bezezbytku využitelná. Palmové listy na střechu, plody k jídlu a oříšky, vypadající úplně jako miniaturní (zhruba velikosti křepelčí vajíčko) kokosové ořechy, včetně bíle dužiny uvnitř, jako ozdoba. Jsou sice hodně tvrdé, ale po opracování se z nich dají udělat třeba prstýnky.

Vodní liána

S takovými nevyčerpatelnými (a rychle se obnovujícími) zdroji se snadno dostane i na indiánské příbytky. Pokud je vůbec potřeba stavět něco pevnějšího a trvalejšího, skvěle poslouží velmi tvrdé dřevo stromu copa (španělsky „sklenice“), které se odsud prý i vyváží. Jinak stačí liány, banánové, či palmové listy a bláto.

Bohužel právě bohatství a rozmanitost amazonské džungle je jejím prokletím. Ať už je to copa a chininovník, obyčejné dřevo, či pouze rozlehlé území, to vše je džungli nekontrolovaně vyrváváno, aby začalo sloužit lidem. Ti začínají zarostlá území kultivovat, ale jelikož původní účel místní půdy je zcela jiný, musí se domorodci za pár let přestěhovat jinam, protože zem úplně vycucají. Staré místo, vyčerpané, holé a snadněji náchylné k erozi nechají svému osudu a vrhnou se na další část panenského pralesa. A to radši ani nezmiňuju těžební společnosti, které nás svou krátkozrakostí připravují doslova o naše vlastní plíce. No... škoda mluvit.

Jakmile se jednou člověk dozví co vše může džungle nabídnout, ale zároveň jak křehká je rovnováha jejího složitého ekosystému, přestává pro něj být onou anonymní ohroženou oblastí, o níž se často píše v novinách. Začíná cítit, že opravdu ztrácíme neuvěřitelné bohatství. Jenže většina lidí nemá vůbec ponětí o tom jak velké bohatství. Někteří po přečtení alarmujících článků možná zamáčknou slzu, utrousí něco ve smyslu jak lidi můžou být tak blbý a vzápětí sáhnou po katalogu, protože si chtějí koupit nový nábytek z copy. Vždyť je přece tak trvanlivý a bude to tak ekonomické... Pokud se ale pro chudé domorodce nenajde ekonomičtější využití džungle než ji rozorat, vysát a jít dál, nebude možné zastavit její pomalé umírání. Na některých místech už pochopili, že třeba kontrolovaný turismus v chráněných oblastech může být daleko výnosnější a prospěšnější než změnit stejný kus pralesa na zemědělskou půdu. Je to jeden ze způsobů a ještě ne ideální. I na ten už je ale leckde pozdě...

Je to úžasné, ale zároveň i smutné, shodujeme se s Andrém. Ani vlastně nevím jestli tím, že jsme tady džungli škodím nebo prospívám. Dost záleží od lidí, kteří nás provází a zdá se, že Herman a Rosauro jsou dostatečně osvícení. Herman se snaží ukazovat nám vše co nejšetrněji, aby džungli „neubližoval“. A Rosauro? Už jen ten fakt, že všechny neorganické odpadky hází do velkého pytle, který snad odvezme zpět, se mi docela líbí.

Když jsme odcházeli do džungle, všimli jsme si obrovského šneka (jmenuje se karakol), jak si to pomaloučku šine od lavic a stolu ven z tábořiště. Teď když jsme se vrátili má za sebou, po několika hodinách usilovné dřiny, už asi pět metrů a pořád se šine dál. Je opravdu obrovský.

Večeříme při světle svíčky a Herman nám při tom každému z přinesených oříšků chontalora piluje a leští roztomilé prstýnky! Jakmile svíčka dohořívá, uleháme i my. Dnešek byl skvělý a jsem zvědavý na další dny. Spacáky ani moc nepotřebujeme, protože je docela teplo. Tak dobrou noc.

• ◄ BOLÍVIE – Rurrenabaque, vstupní brána do Amazonie
• BOLÍVIE – Jak přežít v amazonská džungli II. ►