BOLÍVIE – Jihozápadní Altiplano I. – Salar de Uyuni

Téměř rovný povrch pláně je na jízdu daleko pohodlnější než všechny bolívijské silnice co jsme jich zatím poznali. Všemi směry ho křižují stopy aut a my nejsme zdaleka jediný džíp v téhle bílé poušti. I když džípy jezdí často ve skupinkách, musí každý řidič být schopen orientovat se na planině samostatně. Přeci jen má rozlohu pětiny naší republiky a většinou poněkud monotónní podobu. Orientace je možná pouze za jasného počasí, protože se k ní používají hory salar ze všech stran obklopující...

V džípu nám začíná být konečně trochu teplo. V autobuse mi ztuhly nohy zimou, teď už roztávají, ale možná brzy ztuhnou přesezením. Sedíme s Táňou v prostřední řadě, takže na nás tak nepůsobí skoky džípu přes díry. Ti vzadu jsou na tom o trochu hůř.

Odvoz soli vytěžené ze salaru

Jak už jsem psal, bolívijská španělština je pro mě, netrénovaného začátečníka, daleko milosrdnější než chilský útok na všechny smysly. Přesto už jsme si stačil všimnou jedné zvláštnosti. Standardní španělština má dvě r: jedno normální a jedno výrazné. To výrazné se vyskytuje ve slovech, kde se píší dvě r za sebou. Španěl při vyslovování takového slova zaryčí, kdežto Bolívijec řekne ř. Ale pozor, žádnou šišlavou zkomoleninu, nýbrž pravé české ř. Vedle Čechů jsou tak snad jediný národ, který má podobnou kuriozitu ve své jazykové výbavě. Jak Juan, tak Anita jsou v tomhle ohledu typičtí Bolivijci a poslouchat jejich španělštinu je zážitek.

U osady Colchani, asi 20 km na sever od Uyuni, odbočujeme z cesty a zahýbáme k bílému poli táhnoucímu se před námi až na obzor. Blížíme se k Salaru de Uyuni, největší bolivijské solné pláni mající rozlohu 12 100 km2. Výskyt soli v této oblasti má podobný původ jako solné formace v okolí chilského San Pedro de Atacama (to je odsud mimochodem vzdušnou čarou jen 350 km). Před desítkami tisíc let byla tato oblast zcela pod vodou jezera Tauca. Jeho zdrojem byly částečně srážky a částečně proudy vody z okolních hor. Ty sem zanesly minerální látky, mezi nimi i velké množství soli. Relativně těžká sůl se pomalu usazovala na nejhlubších místech jeho dna a tak když jednoho dne jezero vyschlo, spatřily světlo světa solné zásoby nahromaděné ze tisíce let usazování. My jsme teď na té největší z nich – Salaru de Uyuni, ale v oblasti jich je daleko víc – Salary de Coipasa, Empexa, Chalviri, Chiguana.

Vjíždíme do bílé pouště, nekonečné pláně, oslepující svou bělobou znásobenou odrazy slunce. Nikde žádná cesta, jen stopa vyjetá na sněhobílém povrchu salaru. Projíždíme přes skupinu mělkých jezírek a zastavujeme u podivných, asi metr a půl vysokých kuželovitých hromad. Jsou jich kolem nás desítky a všechny jsou stejně bílé jako planina na které stojí. Jsou to kužele soli.

To není sníh, ale sůl

Co je pro nás neobvyklým přírodním úkazem, je pro místní lidi zdrojem obživy. Ze salaru se každý rok vytěží téměř 20 000 tun soli. Na jednom konci skupiny kuželů se právě rozjíždí náklaďák vrchovatě naložený solí. Je jedním z tisíců. Sůl se odsud odváží i ve formě bloků, kdy je naložena na lamy a přepravena do vzdálené Tariji, kde je vyměněna za kokové listy, med, dřevo a další zboží na Altiplanu jinak nedostupné. Takto se se solí obchoduje prý nejméně od roku 1612, kdy byl solný obchod zmíněn v aymarských spisech.

Je zima, pod nohama nám křupe něco bílého, a tak se nám ani nechce věřit, že to není sníh. Je to slaný, takže se opravdu procházíme po soli.

Téměř rovný povrch pláně je na jízdu daleko pohodlnější než všechny bolívijské silnice co jsme jich zatím poznali. Všemi směry ho křižují stopy aut a my nejsme zdaleka jediný džíp v téhle bílé poušti. I když džípy jezdí často ve skupinkách, musí každý řidič být schopen orientovat se na planině samostatně. Přeci jen má rozlohu pětiny naší republiky a většinou poněkud monotónní podobu. Orientace je prakticky možná pouze za jasného počasí, protože se k ní používají hory salar ze všech stran obklopující.

Cesta po salaru není ale zas tak úplně monotónní jak by se mohlo zdát. Něčím přispěla příroda, něco přidali sami Bolívijci. K tomu druhému patří například Hotel Playa Blanca (Bílá pláž), asi 35 km západně od Colchani. Nebylo by na něm nic divného pokud by nebyl celý ze soli! Stojí osamocený uprostřed pláně a ten chumel džípu kolem něj vypadá nějak nepatřičně a srandovně. Z venku se podobá boudě ze špinavých bílo-černých kvádrů, ale uvnitř už je atraktivnější. Několik solných místnosti (prý za 20 dolarů na osobu) je postaveno kolem společenské solné místnosti. Všechny zdi jsou ze soli, v každém pokoji stojí solná postel a solný stolek, ve společenské místnosti je několik solných stolků se solnými židlemi, solnou pohovkou a solnými slánkami. Neuvěřitelný!

Hotel Playa Blanca (Bílá pláž) je celý ze soli!

Pohled na bílou pláň je vyloženě oslepující, ať už přes okýnko džípu, či přímo venku. Pláň se kolem nás míchá jak uháníme k jednomu z dalších míst jež „narušuje“ nadvládu bílé barvy. Solné krystalky se v té rychlosti slévají do dlouhých pruhů podobných těm skutečným od pneumatik džípů. Před námi se objevuje černý flek, který se rychle přibližuje a zvětšuje. Z dálky vypadá jako skála, z blízka ale vidíme, že jde o skalnatý ostrov porostlý vysokými kaktusy. Říká se mu Isla de Pescadores (Ostrov rybářů), ale rybář na něm nežije ani jediný. Jen samé kaktusy.

Ostrov v té záplavě běloby působí jako nějaký černokněžníkův hrad. Skoro celý ho objíždíme než najíždíme na jeho západní okraj, kde už stojí několik dalších džípů. Všechny se sem ale nevejdou, tak některé parkují přímo na soli pár metrů od ostrova. Na jeho prohlídku máme asi půl hodiny, zatímco naše kuchařka (a i kuchařky z ostatních džípů) připraví oběd. Romantičtější místo na polední přestávku nám snad ani nemohli vybrat.

Mezi skalami a kaktusy už jsou vyšlapané cestičky vedoucí po svazích nahoru. Bizarní skály a kameny působí jako z měsíce, kaktusy jsou zase typické pro savany obou Amerik. Při pohledu z vrcholu jejich až desetimetrová tmavě zelená těla ostře kontrastují s oslepující bělobou solné pláně. Barevné spektrum doplňují tmavě hnědé hory na obzoru a blankytně modrá obloha. Jen ta zima by nemusela být tak opravdová.

Pohled shora je fascinující, celý ostrov je pokryt kaktusy kam až oko dohlédne. Procházíme se mezi nimi, z dálky svádí k tomu abychom si je pohladili. Jejich bodliny tak působí jako chmýří, ale teprve z blízka se z nich stávají pěkně ostré a dlouhé ostny. Nechtěl bych se na ně napíchnout.

Z vrcholu ostrova scházíme trochu jinou cestou, než jsme šli nahoru. Na některých místech si musíme opravdu dávat pozor, abychom se náhodou nenapíchli. Slunce do nás praží, ale pořád je zima a fouká vítr. Po čtvrt hodině jsme z vrcholu zpátky u auta, kde už nás čeká oběd. A skvělý! Jsme poslední, ostatní už sedí u jednoho z kamenů, z něhož si udělali improvizovaný stůl. Na utěrce jsou pro nás nachystaná nakrájená rajčata, papriky, hlávkový salát, plátky hovězího, chleba, avokádový salát a kdoví co ještě. Jako dezert ovoce. Starají se o nás fakt dobře.

Kaktusy na Isla de Pescadors jsou vysoké i několik metrů (ten pidičlověk pod kaktusem je Táňa)

V pohodě si sedíme a klábosíme. Kolem takhle sedí a klábosí dalších možná 20 turistů. Ač je to odlehlé místo, turismu už podlehlo. Snad ho lidi jako my svým zájmem nezničíme.

Od ostrova se stáčíme na jihovýchod a vyrážíme opět napříč plání. K jejímu okraji nás čeká asi 50 km. Dnes bychom měli skončit ve vesničce San Juan, kde budeme i nocovat.

Hory už jsou na dohled a džípy jedou roztažené do šířky několika set metrů. Nikde žádná silnice a každý si tak může jet kam chce. Před námi se objevuje vodní hladina, i když zdaleka ještě nejsme na konci pláně. Vjíždíme do vody a za chvíli už se brodíme snad půl metru hlubokým jezerem. Voda je slaná, protože je slané i podloží. Teda ty džípy tady musejí dostávat zabrat.

Ještě nejsme ani venku z vody a už začíná mít problémy první džíp. Zastavil uprostřed jezera, asi se moc napil. My zatím dojíždíme k nízké hrázi, která dělí jezero na dvě části. Zastavujeme na ní a evidentně čekáme než se všechny džípy dostanou až sem. Tohle jezero je pravděpodobně jedno z kritických míst, tak všichni čekají aby mohli v případě problémů pomoci. A problémy přicházejí v zápětí.

Poslední dva džípy přijíždějí k hrázi a pokoušejí se vydrápat nahoru. Řidič jednoho z nich si ale vybral špatné místo a uvízl v řídké solné břečce, zadkem ještě v jezeře. Co teď? I na to, ale mají řidiči řešení. Jeden z džípů se obrací a přijíždí čumákem k zapadlému džípu. Mezi oběma džípy natahují lano a řidič záchranného džípu už zabírá. Zapadlí džíp se nejdřív vzpouzí, z měkké peřinky se mu asi nechce, nakonec se ale poddává a i on se konečně ocitá na hrázi.

My zatím obhlížíme hráz, protože nás zaujala sůl, která tady krystalizuje. Drobné krystalky mají tvary pyramid a všude jich je habaděj. Taková krása. Škoda jen že nejsou o něco větší. I tak si jich ale pár schováváme na památku.

Usedlost

Slunce se sklání nad obzorem, takže už zase začíná být nesnesitelná zima. Všechny džípy jsou na hrázi, ale zatím se nehýbeme. S jedním džípem jsou potíže. Prý se rozsypala převodovka (nebo ožrala slanou vodou). Nakonec tady džíp musíme nechávat a jeho posádka se skládá do ostatních džípů, ve které je nějaké místo. My jsme už ale plní i tak.

Po asi půlhodinovém zpoždění se dáváme do pohybu. Objíždíme porouchaný džíp a po hrázi jsme za pár minut na pevnině. Po půlhodině jízdy nás zastavuje závora. Jsme ve vesnici Colcha K a stojíme před vojenským kontrolním stanovištěm. Dostáváme se totiž do hraničního pásma (i když chilská hranice je odsud ještě alespoň 100 km vzdušnou čarou) a tak musíme všichni vystoupit do té zimy a jeden po druhém ukázat svoje pasy. Sloužit tady musí být dost frustrující. Už jen ta zima sama o sobě není nic záviděníhodného a když vidím ty jejich bunkry, dokážu si představit v jakých podmínkách tady asi žijou. Zapisují si nás do svých knih, pak nám zvedají závoru a jedeme dál.

Do San Juanu dorážíme před západem slunce. Zajíždíme do dvora jednoho z hliněných domků. Parkuje tu ještě jeden džíp a velká část domku je tak zabraná námi. Čtyři místnosti a jedna velká jídelna. Anita začíná připravovat oběd, zatímco my se jdeme projít, dokud je ještě slunce.

Na hřišti před vesnicí (tvoří ji jen pár domků ve dvou ulicích) si hrají děti a hned vedle se pasou lamy a alpaky. Některé mají na konečcích uší barevné fáborky – podle nich si je majitelé poznají. Dělám pár fotek, ale je docela zima, tak mi to moc nejde.

Babička žene domů svoje lamy

U silnice po níž jsme přijeli stojí hřbitov s moc roztomilým kostelíkem. Hřbitov je už teď zavřený, ale i tak si můžeme kostelík prohlídnout zpoza zdi. Celý je hliněný, včetně malé zvonice a střechy. Na hřbitově je jen pár křížků, skoro jakoby se tu ani neumíralo.

Slunce už zapadlo a my se vracíme zpět jednou z těch dvou úzkých ulic. Je úplně prázdná, všichni už jsou doma a chystají si večeři. I ta naše už je připravená. Brambory s pečeným kuřetem. Je to moc dobrý, trochu nám to zahání tu zimu.

Po večeři se můžeme i vykoupat! Jedna sprcha stojí asi dolar, ale tu možnost alespoň trochu se ohřát si rozhodně nenecháme ujít. Je to balzám a vůbec se nám nechce do té zimy co nás čeká v našem pokoji. Ještě že máme spacáky a že se můžeme zahřívat navzájem.

• ◄ BOLÍVIE – Uyuni – „Ciudad Frigida” I.
• BOLÍVIE – Jihozápadní Altiplano II. – laguny, plameňáci a poušť ►