Na pavlači prvního patra sedí u primitivních tkalcovských stavů dvě ženy. Jejich pracovní nástroj se vlastně ani nedá nazvat tkalcovským stavem. Je to jen jakýsi dřevěný rám, na němž jsou napnuty různobarevné nitě zhruba na šířku a podle vzorů nově vznikající látky. A ženy donekonečna prostrkávají člunek s nitěmi sem a tam, tam a sem, kolmo na napnuté nitě. Den za dnem, měsíc za měsícem. Jak jednoduchý prostředek a jak fantastický výsledek...
Autobusem jsme v Sucre o něco dřív než dodávkou. Před čtvrtou vystupujeme na Avenida de Américas a hned přesedáme na mícro do centra. Ani teď ale naše jízdy MHD nekončí, protože musíme zajet na autobusové nádraží koupit si na zítřek jízdenky do La Pazu.
 |
| Bolívijský nejvyšší soud je jediným důvodem, proč je Sucre druhým hlavním městem Bolívie |
Firem jezdí do La Pazu víc a liší se nejen časem odjezdu, ale i cenou. Procházíme jejich pulty před hlavním autobusovým nádražím, až narážíme na jednu co nám vyhovuje časově i finančně. Pojedeme zítra v půl šesté večer.
V jedné malé kavárně u náměstí s katedrálou se pokouším dostat na Internet, ale za půl hodiny se jim nepovedlo ani připojit. Zkusíme to zítra, nebo až v La Pazu. Už bych ale měl napsat další zprávu.
Den 279, pondělí 24. 5.
V dějinách Bolívie a vlastně i celé Latinské Ameriky je zítřek, tedy 25. května výjimečný den. V ten den roku 1809 totiž vypuklo první protišpanělské povstání na území kontinentu. Bylo to právě v Sucre a ač 25. je až zítra už dnes v pondělí je celé Sucre svátečně oblečeno a chystá se oslavovat. To se nám docela hodí. Večer totiž odjíždíme do La Pazu a tak z oslav budeme něco mít i my. Batohy už tradičně necháváme na recepci hotýlku a vyrážíme do vyzdobeného rozjásaného Sucre.
Některé ulice jsou úplně zacpané. Jednak čumily a druhak účastníky slavnostního průvodu. Většinou jimi jsou děti v různých kostýmech a krojích a taky pár kapel. Prodíráme se davy a brodíme papírky a kelímky na zemi. Dnes večer bude určitě celé Sucre vypadat jako prase.
 |
| Kluci... |
To hlavní se odehrává na náměstí před radnicí. Na balkóně stojí několik papalášů a kolem pochoduje průvod do rytmů kapely jež hraje před radnicí. Některá děcka podupávají a tancují s radostí, na některých je ale vidět, že by to už chtěli mít za sebou. Jejich kostýmy jsou ale moc hezké a barvené. Každá škola, nebo možná i každá třída má sjednocené oblečení s různými fáborky, pentlemi a volánky. Působí roztomile.
Stejně zajímavý pohled je ale i na lavičky po náměstí. Je hezky, svítí slunce a tak všichni vyrazili do města. Náměstí je zaplněné samými mladými v krátkých tričkách a džínech. Teda ty místní holky jsou nějak moc hezký. Sucre na sebe opět prozrazuje že je celkem bohaté. Lidi jsou moderně oblečení a mobilní telefon není zas tak výjimečný jak bych si myslel. Prostě pohoda.
Po městě jsou roztroušeni policajti a hlídají lidi aby se nepletli průvodu do cesty. Svým jásáním a tady na náměstí průvod vypadá jako naše proslavené prvomájové průvody. Jen mávátky chybí, buřty na ulici ale prodávají. Všichni mají určitě radost hlavně z toho, že nemusí do práce.
Opět pokouším štěstí na Internetu, ale zas smůla. Nefunguje a nefunguje. A to jsme v hlavním městě, i když pravda trochu odstrčeném.
Na našem oblíbeném místě na trhu si dáváme oběd a pak se jdeme podívat do trochu klidnějšího místa než jsou rozjásané ulice.
 |
| ... a holky |
Museo Textil Etnográfico je na ulici San Alberto, což je ta kde začíná celý průvod. Musíme se prodrat davem a pak už je to jen asi deset minut chůze do mírného kopečka. I tady ale předtím byl dav, o čemž svědčí koberec z papírků a igeliťáků od jídel.
Už samotná budova s velkým nádvořím a pavlačemi je zajímavá. Pochází ze 17. století a jmenuje se Caserón de la Capellanía. Stoupáme do druhého patra, kde začíná výstava. A ne ledasjaká. Týká se sice jen dvou malých etnických skupin v okolí Sucre – Chalka (Jalq’a) a Tarabuco -, o to zajímavější ale jsou. Jejich tkané textilie se vyznačují složitými vzory tkanými s neobvyklou přesností. Jejich složitost spočívá především ve vyšívání šikmých vzorů a linií. Udržet správný sklon výsledného obrazu, který bývá většinou až nadpozemsky složitý, chce měsíce trpělivé práce a léta zkušeností.
Tarabucké textilie jsou tkány z více barevných nití, které pak na výsledné látce vytvářejí nejen vzory (lidičky, lamy, kytičky), ale i duhové přechody od nejtmavších po nejsvětlejší nitě. Textilie Chalka jsou oproti nim sice tkané jen s pomocí červené a černé nitě, o to složitější vzory ale vznikají. Fantastičtí drakové, čerti, ptáci, ale i kozy a lidi jsou na textiliích zdánlivě náhodně rozházeni, o to složitější je ale takovou strukturu vyrobit. Všechny ukázky v muzeu jsou vystaveny v pěkném prostředí a popis je snad víc než vyčerpávající.
Na pavlači prvního patra sedí u primitivních tkalcovských stavů dvě ženy. Jejich pracovní nástroj se vlastně ani nedá nazvat tkalcovským stavem. Je to jen jakýsi dřevěný rám, na němž jsou napnuty různobarevné nitě zhruba na šířku a podle vzorů nově vznikající látky. A ženy donekonečna prostrkávají člunek s nitěmi sem a tam, tam a sem, kolmo na napnuté nitě. Den za dnem, měsíc za měsícem. Jak jednoduchý prostředek a jak fantastický výsledek. Vzhledem k jeho nepravidelnosti bude ještě dlouho trvat, než vzniknou stroje, které by to dokázali. Pokud vůbec. Já doufám, že nevzniknou nikdy, protože by vzaly práci těm stovkám trpělivých žen, jež tkaním těchto jedinečných látek tráví celý život.
 |
| Jedinečné textilie etnika Chalka se šikmými vzory, Museo Textil Etnográfico |
Zbytek dne trávíme procházením se po zaneřáděném Sucre. Oslavy už skončily a město se vyprázdnilo. Nejvíc je teď venku metařů, kteří mají město vyčistit a připravit na zítřejší ještě větší nápor odpadků.
Asi půl hodiny před odjezdem jsme už na autobusáku. Trochu nás překvapuje jejich „vymakaný“ systém odbavování zavazadel. Se všemi batohy se hrneme dolu na nástupiště, kam si samozřejmě musíme kupovat vstupenku. U autobusu nám s klidem sdělují, že batohy musíme nejdřív nechat odbavit a oni si je už sami naloží. Takže se zase ženeme do druhého patra, kde u přepážky necháváme naše batohy „odbavit“. Dopředu si z nich ale bereme spacáky pro případ, že by zase byla taková kosa jako z Orura do Uyuni. A nejspíš bude, protože cesta do La Pazu vede oklikou přes Potosí a Orure. Nějak se jim nedostává správných silnic. Někde se jim vlastně nedostává žádných silnic!
Na nástupišti stojí dva autobusy do La Pazu, oba patřící naší společnosti. Když se Táňa v jednom z nich uvelebuje, přichází pár, který má stejná čísla. Bordel v rezervacích, říkám si pro sebe, ale jak pak zjišťuju, je to úplně jinak. Ještě jednou si pozorně prohlížím naše jízdenky a teď už je mi jasné kde se stala chyba. Na naší jízdence je totiž za jménem společnosti malá dvojka. Takže přeci jen nejedou dva autobusy úplně stejné firmy. Musíme vysednout a nasednout do toho vedlejšího autobusu.
Táňa už je uvnitř (ve správném autobuse a na správných místech) a já čekám venku, abych mě přehled o našich batozích. Zakončení odbavení našich batohů je opravdu fascinující. Z balkónu ve druhém patře zařve chlápek něco dolů a v jeho ruce se objevují batohy. Snad je nechce házet, říkám si. Ne, nechce. Pouští batohy dolů, ale v druhé ruce drží lano k němuž jsou přivázané. Batohy se „svezou“ dolů, kde je převezme pomocník a naloží do zavazadlového prostoru. A je to!
Ihned po výjezdu se pasažéři začínají domáhat své hudby a svého videa. Teda tady v Jižní Americe (ale i v Asii) jsou kazeťák a video opravdu vynálezy od ďábla. Místní jsou jako děti. Nikdy nemají dost, vždycky je musí mít puštěné na plný koule a ty sr@#ky na které se dívají jim čím dál tím víc vyplachují mozek.
