BOLÍVIE – Amazonská pampa III. – poslední výprava

Skrytá zrakům všech plujících na Yakumě je v džungli malá zelené tůň. Je úplně obyčejná a zarostlá, jednou za rok se tu ale prý srotí aligátoři a nakladou vajíčka. V té době jsou agresivní, takže bychom se tu nemohli procházet tak jako teď...

Den 289, čtvrtek 3. 6.

Poslední den v pampě a poslední výprava. Pampa není jen traviny, rákosí a močály, ale i džungle. Lépe řečeno kapsy a pruhy džungle. Úzký pruh džungle se táhne podél Yakumy a v něm je i náš tábor. My se po snídani vydáváme kánoí do džungle několik kilometrů po proudu. Einar nám chce ukázat pár užitečných rostlin.

Už před několika dny mi v džungli přišlo, že Amazonie je jedna velká lékárna. Teď se tenhle můj pocit jen utvrzuje. Na rozdíl od rozbujelého farmaceutického průmyslu je tohle ale lékárna čistě přirozená a nezávisí na ní jen zisky pár pupkáčů, ale doslova celý svět. No, nebudu se moc rozepisovat o tom o čem toho zas tak moc nevím, takže zpět do džungle.

Helikonie

Skoro bych řekl, že tu všechny ty rostliny museli vysázet, aby je měli všechny na tak malé ploše. K propolisu, který jsme viděli v džungli, přibývá další strom na hojení ran. Jmenuje se kopaibo a prý pomáhá i proti kašli. Naproti tomu asai je zase bratr jedovatého stromu soliman. Z obou indiáni vyrábí jed, do nějž namáčejí svoje šípy.

Skrytá zrakům všech plujících na Yakumě je v džungli malá zelené tůň. Je úplně obyčejná a zarostlá, jednou za rok se tu ale prý srotí aligátoři a nakladou vajíčka. V té době jsou agresivní, takže bychom se tu nemohli procházet tak jako teď.

Hned u tůně nás Einar upozorňuje na několik statných stromů palo maria. Má jít údajně o nejdražší jihoamerické dřevo, ze kterého si boháči rádi staví domy. Je hodně tvrdé a kvalitní a jelikož je tak oblíbené, už ho moc nezbývá. Snad se nedožijeme doby, kdy už zůstanou jen tyhle jediné exempláře.

V táboře balíme poslední věci a po obědě odplouváme. Na zpáteční cestě míjíme další tábory a kánoe. Pampa na Yakumě je hodně oblíbená a nemine dne, kdyby tu nebylo několik výprav. Cestou zpátky nás opět pozorují líně ležící krokodýli a skupinky „drbajících“ želviček na kmenech a pořád ještě žasnou nad krásou letu volavek, i když jsme ji během těch tří dnů viděli snad 50×. No a na rozloučenou nás paviáni doprovází svým hlasitým poděkováním za návštěvu.

Do přístaviště dorážíme spolu s rozvernýma puberťákama co nám dělali společnost první noc cestou do pampy. Teď už nebudeme zastavovat v Santa Rose, ale měli bychom jet bez zastávky až do Rurre. Holky nasedají do novějšího a pohodlnějšího džípu, my se msíme nacpat s těma osmi puberťákama do staré dodávky dodge.

Dva stromy

Na cestě do Rurre prachu neubylo, spíš naopak, a můj účes je každou minutu tužší. Kam se hrabe Lybar. Drncání náš dodge přežívá celkem v pohodě, ale jedna z pneumatik asi v polovině cesty odchází do věčných lovišť. Vystupujeme a čekáme až řidič vymění kolo, zatímco kolem nás profrčí další dva džípy. No, být při jízdě uvnitř není nic moc, protože prach se dere do auta snad i klíčovýma dírkama (nehledě na to, že máme otevřená okýnka, abychom se neupekli), ale být venku, když kolem projíždí jiné auto, to je teda opravdu žůžo. Vžuum!!!... tfuj... bléééé... kucky kuck... Tak nějak by se to dalo charakterizovat. Jakmile se rozptyluje prach, snažím se spočítat zbylé lidi, ale nikde nikdo. Zůstalo tu jen jedenáct prachových mumií. Teď už by se moje vlasy daly použít jako kancelářské sponky.

Rurrenabaque

Po třech hodinách prašné koupele jsme konečně v Rurre. Hned následuje koupel vodní a zároveň pereme i nějaké prádlo. Je to krása být zase čistý, i když bych hned znovu vyrazil tam odkud jsme právě přijeli. Posledních pět dní bylo zatím to nejlepší co jsme v Jižní Americe zažili a někdy v budoucnu budeme muset džungli a pampě, ať už v Bolívii, nebo někde jinde, věnovat daleko víc času. Tohle byla vlastně jen taková ochutnávka.

Kupodivu nám v hotýlku dokonce i zarezervovali na zítřek jízdenky na bus do Rurre, jak jsem je o to prosil před odjezdem. Večer si je už jen vyzvedávám, i když ne v kanceláři na nádraží, ale přímo doma u prodejce.

Úplnou tečkou za dnešním dnem a vlastně i celým pobytem v Amazonii je naše společná večeře s Andréem a Sylvií. Našli si tu oblíbenou restauraci, kde si dáváme sraz. Skvělé jídlo (v mém případě lomita al pimiento – vepřové na bylinkách s rýží a kopcem hranolků) a pivo je to, při čem se nám skvěle povídá. André se Sylvií tu zůstanou ještě několik dní, protože už nechtějí zažít tu úžasnou cestu busem do La Pazu a první letadlo letí až v pondělí, my si dnes večer sbalíme věci a do La Pazu se vydáme zítra právě po té „cestě mučitelů“.

• ◄ BOLÍVIE – Amazonská pampa II. – lovíme anakondu
• BOLÍVIE – K jezeru Titicaca ►