BOLÍVIE – Uyuni – „Ciudad Frigida” I.

V knize jsem četl, že jedna místní brožura nazvala Uyuni frigidním městem. Myslím, že to přesně vystihuje jeho nejcharakterističtější vlastnost – velkou zimu. I Bolívijci se údajně při vyslovení jména Uyuni oklepou zimou. Jsme v otevřené poušti v nadmořské výšce 3660 m...


Mezitím se rozednilo, takže po vystoupení z autobusu nás už trošinku začíná zahřívat slunce. Ale opravdu jen trošinku. Pořád je alespoň -10 a navíc fouká vítr. Uyuni působí depresivně a prázdně. Kromě taxikářů a majitelů hotelů čekajících na turisty – potenciální zákazníky – není nikde ani noha. Ulice je ale pustá i jinak. Její hliněný povrch má skoro stejnou barvu jako většina domů – světle hnědou. Vše je holé, nikde žádné veselé barvy. Převládá zima a sucho. Obojího je všude dost a cítíme je až na kůži. Jako na konci světa. Skoro si troufám říct, že jsme si od autobusu vůbec nepolepšili. To bude ale záležet na tom, jak se vyvine dnešek.

Nenecháváme se zlákat žádnou super nabídkou ubytování a už vůbec ne odvozem bůhví kam. Ubytování si chceme najít sami.

Všechny ulice vypadají stejně, není lehké se zorientovat, není se čeho chytit. Vyrážíme proto nějakým směrem a hodláme se ptát kolem jdoucích. Už za pár minut ale víme kudy jdeme a i to, že jdeme dobře – k hlavní ulici s levnými hotýlky.

Hlavní ulice neuvěřitelně studeného Uyuni...

Přestože je ještě brzy, kavárny a cestovní kanceláře už mají otevřeno. Uyuni žije hlavně z cestovního ruchu, tak se musí činit. Na rohu Plaza Arce a Avenida Ferroviaria je na sobě nalepeno několik cestovních kanceláří. Co je na tomhle zapadlým studeným pouštním městečku tak přitažlivého? Přímo na něm nic, i když zakusit si tu odlehlost a opuštěnost má taky něco do sebe. To za čím jsme sem přijeli leží až za Uyuni: nepřístupná, drsná, chladná poušť jihozápadního Altiplana.

Pohybovat se po ní na vlastní pěst je, vzhledem k odlehlosti a pustosti oblasti buď nemožné nebo obtížné. Museli bychom spoléhat na občasné džípy nebo náklaďáky obsluhující roztroušené cínové, stříbrné, měděné, sirné, solné a další doly. Poušť je bohatá na velké množství nerostných surovin, ale k životu se jinak vůbec nehodí. Lidi v těch pár osadách musí držet snad jen pověstná krása horských lagun, hřebenů a solných pánví, tedy toho, za čím jezdí i turisti a na čem vydělávají cestovní kanceláře. Jejich nabídky jsou prakticky totožné: jedno- až sedmidenní výlety do pustiny. Jezdí se v džípech, spí ve spacácích a jí v polních podmínkách. Prostě pustina.

Ještě není turistická sezóna, tak je možné, že budeme muset čekat než se naplní celý džíp (do každého se vejde šest lidí plus řidič a kuchařka). I s batohy mizíme v útrobách cestovky „Esmeralda“ a hodláme zjistit co nám můžou nabídnout. José (majitel) hned zapíná malá kamínka a usazuje nás do měkké pohovky. Celá kancelář je vyzdobená fotografiemi z pouště a mapami Bolívie a okolí Uyuni. Dnes mu prý do pouště odjíždí na čtyři dny dva džípy. V jednom má ještě dvě místa, ukazuje nám „registraci“ těch ostatních – dvě Norky a dvě Švýcarky.

Cesta má vést přes solnou pláň Salar de Uyuni, k lagunám, jezírkům (s plameňáky!), gejzírům, skalním dómům a údolím a zpět do Uyuni. Nocovat se bude ve vesničkách po cestě. Vypadá to lákavě, i když 70 dolarů za jednoho není zrovna nízká cena. Na druhou stranu je v nich zahrnuto všechno – dopravu (kolem 1000 km), strava i ubytování. Ostatně vždy když jsem byl odkázán k použití podobných služeb, nelitoval jsem těch pár dolarů navíc oproti nejlevnějším nabídkám. Ty se podle vyprávění často ukázali jako nevýhodné, protože cestovka za málo peněz samozřejmě poskytla buď nekvalitní, nebo někdy i žádné služby (vymáhat něco zpět by mohl zkusit akorát absolutní naivka). Odjezd máme stanoven na čtvrt na jedenáct, takže si batohy necháváme v cestovce a jdeme se umýt a dát si snídani.

Slunce už hřeje, ale jakmile zafouká vítr, je příjemný pocit tepla pryč. Přímo uprostřed Avenida Ferroviaria jsou postaveny nové veřejné záchodky. Něco takového je v podobně izolovaných městečcích naprostá rarita. Je vidět jaký vliv turismus má, když už kvůli němu postavili pro ně něco tak nepotřebného. Pro turisti je to ale pravá záchrana. Někteří přijedou nočním autobusem z Orura nebo Potosí, rovnou jedou do pouště a chtějí se alespoň opláchnout (náš případ), nebo naopak přijedou z pouště, večer už zase nočním autobusem odjíždějí pryč a chtějí ze sebe alespoň smýt pouštní prach.

... jak dokazují nabalené indiánky

Je dobře, že nemusíme na džíp čekat až do zítřka, nebo i dýl. V tomhle zmrzlém městě není co dělat a i jen procházka po ulici je spíš pro otužilce. Byla by to akorát ztráta času. V knize jsem četl, že jedna místní brožura nazvala Uyuni frigidním městem. Myslím, že to přesně vystihuje jeho nejcharakterističtější vlastnost – velkou zimu. I Bolívijci se údajně při vyslovení jména Uyuni oklepou zimou. Jsme v otevřené poušti v nadmořské výšce 3660 m.

Sedáme si před jednu z kavárniček a objednáváme snídani. Maté de coca (kokový bylinkový čaj), pár toastů se zavařeninou a máslem. Větší hlad ani nemáme. Takhle tu na náměstí snídá víc turistů. Většina asi dnes odjede do pouště jako my.

V deset už je na ulicích živěji. Čekáme před cestovkou, José už vyhlíží svoje džípy. Ty přijíždí asi ve čtvrt na jedenáct, naložené taškami s jídlem a vodou. K nim přibývají naše malé batůžky a batohy našich čtyřech spolucestujících. Podobně se nakládají ještě další džípy jiných cestovek. Všechno jsou to Toyoty Land Cruiser 4×4. Blesklo mi hlavou, že bych se měl kvůli Táně zeptat, jestli budeme mít i vegetariánské jídlo. Hospodyni, která dávala poslední instrukce naší mladičké kuchařce to nijak nepřekvapilo. Jen ji připomněla aby se nezapomněla zastavit na trhu a koupit něco na víc.

Juan, náš řidič, i Anita, naše kuchařka, jsou oba hodně mladí, tak kolem 22 let. Oba jsou Bolívijci a určitě už podobnou cestu absolvovali víckrát. Takže teď odjíždí znovu, na další čtyři dny. Zastavujeme na trhu, kde Anita kupuje pár vajec a zeleninu a pak už uličkami Uyuni vjíždíme na hlavní ulici. Ta se za městem mění v prašnou kamenitou hrbolatku. Té se teď nezbavíme čtyři dny a možná bude patřit spíš k tomu lepšímu po čem se budeme džípovat.