INDONÉSIE – Jak k sobě nalákat orangutany (Bukit Lawang a NP Gunung Leuser)

Další šustění ve větvích a „připlouvá“ další mladá orangutaní samička – Julie. Je srandovní jak se drží jednou rukou větve a druhou si docela umně cpe banán do pusy. Skoro jako člověk. Nesmíme to s tím krmením přehánět, aby si příliš nezvykly, protože by pak mohli mít problémy s obstaráváním vlastní potravy. Julie to ale nějak nechce pochopit a jde s námi ještě pěknej kus...

Bukit Lawang je vlastně řetěz hotýlku, ubytoven a restaurací táhnoucí se asi kilometr od džungle národního parku Gunung Leuser podél divoké řeky Bohorok. Autobusové „nádraží“ (spíš autobusový blátivý plácek) je tam, kde končí silnice. Dál už je jen napůl betonový napůl bahnitý (v období dešťů) chodníček. Je tu božský klid, největší hluk vydává šumící Bohorok.

Gado-gado (nakrájené brambory s čerstvým zelím a výhonky, polité hustou arašídovou omáčkou)

Ubytovávám se v „Bobbyho“ hotelu, protože ani ne za $1(!) mám pro sebe místnost s koupelnou a malou verandičkou, kde si můžu v klídku sednout a dívat se na řeku. Je tu docela dost turistů, víc než jsem myslel, že v téhle, pro Indonésii tak těžké době, uvidím. Bukit Lawang je věhlasné sídlo „Orang-Utan Rehabilitation Centre“ a tedy asi nejpřístupnější místo na zeměkouli pro pozorování orangutanů ve volné přírodě.

Orangutani volně žijí jen na Sumatře a Borneu, přičemž dostat se na Borneou stojí daleko víc peněz a námahy než dostat se sem na Sumatru. No, uvidíme, jestli budu mít štěstí a nějakého orangutana uvidím.

Na túry do národního parku se smí jen s průvodcem, takže to bude něco stát. Sjednávám si průvodce na zítřek, kdy bych měl ještě s několika dalšíma lidma projít džunglí k hornímu toku Bohoroku a zpátky do Bukit Lawang ji sjet na raftu. Zní to skvěle!

K pozdnímu obědu si dávám gado-gado – nakrájené brambory s čerstvým zelím a výhonky, polité hustou arašídovou omáčkou a poprvé zkouším indonéské pivo Bintang. Je moc dobrý.

Krápe, takže už dnes nemůžu nic moc podnikat. Jen tak se procházím podél řeky a musím říct, že některé hotýlky jsou stylové – celé dřevěné a bambusové, stavěné jako tradiční chýše nebo domy. Je tady i několik levných restaurací, proto nemusím spoléhat jen na restauraci v hotýlku, kde je přeci jen trochu draho. Je vidět, že tohle místo slouží hlavně turistům, protože každý druhý krámek je „cestovní kancelář“ nebo prodává suvenýry. Ty levné restaurace ale slouží spíš místním lidem, protože turisti většinou věří jen jídlům v hotýlkových restauracích.

Večer je příjemný, sice trochu vlhký (taky jsme v džungli, ne?), ale klidný a pohodový. Hučení řeky je příjemné, což už se bohužel nedá říct o hučení naftového generátoru elektřiny. Právě totiž v celé vesnici vypadl proud.

Den 169, čtvrtek 4. 2.

Na túru do džungle nás odchází sedm plus průvodce. Dávám si malou snídani a po desáté vyrážíme. Sice trochu prší (a vypadá to, že hned tak nepřestane), ale ono je to vlastně jedno, protože stejně budeme promočení od potu. Hlavně aby to přežil foťák, sebe vždycky nějak vyždímu.

Odpočinek na oběd po hodinách chůze ve vlhké džungli

Vcházíme do národního parku Gunung Leuser (hory Leuser) a hned začátek je drsný. Šplháme do prudkého kopce po bahnité stezce vydatně podporováni kapkami z nebe a z okolních stromů. Procházíme gumovníkovou plantáží a noříme se do džungle. Přestává pršet, ale možná je to jen tím, že jsme s ponořili do hustého porostu, který dolů kapky nepropouští, pokud neprší opravdu silně. Všechno kolem je mokré a vlhké. Fakt nemusí ani pršet a džungle je stejně vlhká už jen od toho jak se „potí“. Stoupáme nad řeku a vidíme nad ní povalovat se chuchvalce mlhy.

Náš průvodce se jmenuje Tony a může mu být tak patnáct. Jde bos. Prý je to nejlepší, hadů a podobné havěti se nebojí.

Už po čtvrt hodině jsem promočený až na kůži. No jo, džungle. Kromě pekelnýho vlhka je i šero. To se snad ani nebudou dát dělat fotky, protože jsem si blbec zapomněl koupit citlivější film!

Připojují se k nám dva další průvodci a všichni tři začínají halekat jako na lesy, vlastně jako na džungli. Přivolávají orangutany, kteří se prý potulují právě v těchhle místech. Chvíli to trvá, ale pak se ozývá první zašustění v korunách stromů a už vidíme, jak se pomalu přibližuje orangutaní samice s malým orangutánětem. Taky ji nejspíš přitáhly ty banány, které drží Tony v ruce. Pohupuje se na větvích a ani moc neváhá jestli se k nám má přiblížit nebo ne. Nejspíš naše průvodce dobře zná. Je sakramentský šero, tak nevím, jaký kouzla budu muset s foťákem provést, abych neměl z fotek jen černý flek.

Orangutani v národním parku se lidí nebojí a snadno je přilákáte na banán

Samice už je přímo nad námi a visí na větvi asi tři metry nad zemí. Na prsou se jí tulí mládě a obě si nás zvědavě prohlížejí. Možná zvědavěji než my je. Tony jim dává banány. Nepřemýšlí ani vteřinu a už si pochutnávají. Žádný velký strach nebo nedůvěra. Nejspíš mají s lidmi dobré zkušenosti. Mládě je od banánů zapatlané, ale bere si s radostí další. Taky jim jeden dávám. Ani ode mně si ho nebojí vzít. Skvělý!

Další šustění ve větvích a „připlouvá“ další mladá samička Julie. Je srandovní jak se drží jednou rukou větve a druhou si docela umně cpe banán do pusy. Skoro jako člověk. Nesmíme to s tím krmením přehánět, aby si příliš nezvykly, protože by pak mohli mít problémy s obstaráváním vlastní potravy. Julie to ale nějak nechce pochopit a jde s námi ještě pěknej kus. Jelikož zase začínáme stoupat do kopce, musíme ji chvíli nést, protože orangutani jsou líní a nechce se jim šplhat do kopců!

Když vidím kam se až musíme vyškrábat a jak je ta cesta prudká, tak se jim ani nedivím. Už neprší, ale vlhko je pořádný. Zelené listy se lesknou od dešťové vody, ze stezky je blátivka a tak pomalu začínám na propocených kalhotech a tričku obrůstat nánosem bahna, které na mě cáká od těch co jdou přede mnou (tady v tom svahu vlastně spíš nade mnou). Za chvíli jsme na vrcholu a zase začínáme klesat. No potěš pánbůh po tý kluzký stezce. Vlastně to skoro ani není stezka, ale jen úzký pruh vysekané (rychle zarůstající) džungle. Je samé šutry, kořeny, louže, visící liány a větve keřů, kterými rychle zarůstá.

Džungle je tady pěkně hustá. Jen občas se dostaneme na malou planinku, kde se dá posedět a odpočívat. Odpočíváme docela často, na můj vkus až příliš. Průvodci si ale na každém kopci musejí dát svoji cigaretku, po které se údajně cítí silnější a snadněji se jim jde. Za těch pár dní v Indonésii jsem snad neviděl chlapa nebo kluka, který by nekouřil.

Chvíli jdeme do prudkého kopce, pak zase „padáme“ ze srázu. Nahoru a dolů, nahoru a dolů. Nejdeme podél žádné říčky, ale prostě napříč džunglí, přes kaňony, potoky a říčky. Před jednou odpoledne se zastavujeme u říčky s vodopádem. Je čas na oběd. Uprostřed džungle.

Julie je neodbytná a občas ji musíme nést

Průvodci vybalují se svých batohů jídlo pro nás pro všechny. K obědu máme nasi goreng. Jednoduché, ale moc dobré indonéské jídlo – smažená rýže (což je překlad nasi goreng), pár bramborových lupínků, tofu a zeleninový salát, jako zákusek pak ananas. Skvělé jídlo ve skvělém prostředí – ani mi nevadí, že jsem od hlavy až po paty mokrý a špinavý jak prase.

Po obědě všichni odpočíváme a funíme s plnými břichy. Mám konečně trochu víc času si prohlédnout naše průvodce. Všichni mají na pažích barevná tetování a jeden z nich dlouhé vlasy. To je tu celkem běžné, v Bukit Lawang jsem viděl dlouhovlasáčů až dost. Všichni jsou Batakové, kmen obývající rozsáhlou oblast v okolí jezera Toba (asi 80 km vzdušnou čarou na jihovýchod) velkou jako ČR, která zasahuje až sem. Mluví anglicky a je s nima docela sranda. Mučí nás hlavolamy s přesunováním sirek a vytvářením různých obrazců. To bych teda od průvodců v džungli nečekal – až se stydím za to jak jsem je podceňoval.

Po jedné zase vyrážíme. Lezeme do dalšího kopce, kde na vrcholu potkáváme další Zápaďáky, celkem už asi třetí výpravu. Chvilku odpočíváme a Tony nám mezitím ukazuje strom, z jehož kůry se získává antimalarikum chinin. Když prý někdo z nich dostane malárii, uvaří ve vodě kus jeho kůry, vývar vypijou a je po malárii.

Začínáme poslední sestup. K řece. Ten teda stojí za to. Každou chvíli jsem na zemi, bahnitá stezka klouže jako na ledě a jediné co nás chrání od pádu z toho prudkého srázu jsou liány všude kolem, na kterých se dobře visí když se padá. V takovém případě většinou nejdřív plápolám ve vzduchu, abych vzápětí skončil v bahně, jednou rukou zachycený o liánu a nohou zoufale hledajíce alespoň kousek pevné, neklouzavé půdy. No prostě džungle. Ještě že nás občas rozptýlí nějaký nádherně barevný motýl, jinak bych z té zelené živé masy a hnědého kluzkého bláta zcvoknul.

Po necelé hodině chůze, padání, klouzání a visení jsme konečně dolu u říčky. Všichni hned ze sebe sundáváme trika a kalhoty, které nás akorát tíží jak jsou nasáklé potem a bahnem a skáčeme do řeky.

Ááááá! To je změna! Voda příjemně chladí a hlavně neklouže! Zatímco se koupeme, průvodci připravují rafty svázáním velkých duší z nákladních aut. Všechny naše věci dávají do igelitových pytlů, převazují páskou a přivazují k první pneumatice. Pokud ta půjde ke dnu, jdou s ní i naše věci.

Našim průvodcům není snad víc než 15 let

Koupáníčko je paráda a scenérie prostě úžasná. Divoká řeka se prodírá džunglí jež se kolem tyčí jako neproniknutelná zelená opona. Kopce jsou strmé (jak jsme se mohli přesvědčit na vlastní kůži), porostlé hustou džunglí a tak to vypadá jakoby se řeka prodírala hlubokým zeleným kaňonem.

Nasedáme na raft a vyrážíme. Řeka je mělká, ale kamenití a hodně prudká. Je vidět, že jízda na pneumatikách od náklaďáku není našim povoláním, protože se hned v první zatáčce převracíme a musíme „zachraňovat“ ty co seděli na ocase. Hned znovu nasedáme a začínáme znovu kličkovat mezi kameny. V peřejích vždycky skoro celý raft mizí pod přívalem „bílé“ vody, ale hned se zase vynořujeme. Je to nádhera. Plujeme si „zeleným“kaňonem, koukáme na džungli a posloucháme její zvuky. Mraky se trochu roztrhaly, takže i vysvitli sluníčko a nebe se zamodralo.

Po hodině přistáváme úplně mokří (což je jedno, protože jsme stejně v plavkách) v Bukit Lawang. Hned skáču do sprchy a peru všechno co jsem měl na sobě – od pot až po triko. Zítra tady ještě zůstávám, tak doufám, že mi to do pozítří všechno uschne.

Jak jsme blízko džungle a navíc v kopcích, tak je tu studené vlhko, což je snad nejhorší vlhko co může být. Nic neschne a naopak všechno rezaví. Jako třeba moje baterka, ve které mi zrezly i baterie. Musím jí do zítra vyčistit, protože ji budu potřebovat.

Džungle dá člověku pořádně zabrat, ale stojí to za to – odmění se fantastickými zážitky na celý život.

Den 170, pátek 5. 2.

Prší, prší jen se leje... jako by nestačilo, že mám všechno vlhký už jen od místního podnebí. Po snídani se vydávám do kanceláře národního parku pro povolení ke vstupu. Normálně se do něj smí jen s průvodcem, ale každé ráno a každé odpoledne probíhá veřejné krmení orangutanů přímo v džungli, a k tomu stačí jen povolení. Stačí pas a pár tisíc rupek.

Je půl osmý a já, s povolením v kapse, mažu po pěšince podél řeky k místu, kde mě kánoe převeze ke vstupu do parku. Přestalo pršet, ale počasí je stejně naprd, protože je zataženo a já nemám dostatečně citlivý film, abych mohl v pohodě dělat fotky. Navíc je ještě dost brzo a sluníčko (za mraky) se teprve líně drápe nahoru.

Nejenom my, ale i orangutani jsou zvědaví. Těsně před přívozem se zastavuju a koukám na druhý břeh. Sedí si tam jeden orangutan, hlavu opřenou o ruce a pozoruje nás co se chystáme přeplout řeku. To je teda ironie, protože za chvíli budeme zase my pozorovat orangutany.

Každodenní krmení divokých orangutanů na okraji džungle národního parku

Kanoe nás převáží na druhý břeh, kde začíná park. Tady je to známé Orangutaní rehabilitační centrum. V několika klecích jsou drženi buď nemocní nebo ještě příliš mladí orangutani. Ti ostatní v pohodě přeskakují z klece na klec aniž by je napadlo utýct. Mají se tady dobře.

V osm hodin se otevírá brána a zaměstnanec centra nám ukazuje pěšinku, která vede k místu krmení. Jdeme, opět po strmé a blátivé stezce, asi kilometr do džungle, kde se zastavujeme na místě před krmnou plošinkou. Zaměstnanci centra přinášejí vodu a banány a začínají tlouct klacky do plošiny – signál, který orangutanům oznamuje, že je čas krmení.

Je to stejné jako včera. Ozývá se zašustění ve větvích a objevuje se první orangutan. Plíží se pomalu a každých pár metrů se zastaví a zadívá do dálky. Vypadá to úplně jakoby pózoval pro nás, ale ve skutečnosti vyhlíží, jestli není na dohled jiný orangutan, který by mohl dělat problémy.

Po větvích se dostává až na plošinu, kde si hned bere nabízený hrnek s vodou a pije. Pije úplně jako člověk! Pak si bere trs banánů a šplhá i s ním na vysokou tyč. Tam si může dávat do nosu a zároveň má skvělý rozhled po okolí. Jí jeden banán za druhým a šlupky odhazuje dolů.

Po deseti minutách se ozývá další zašustění a po větvích přichází orangutaní maminka s mládětem. Možná je to ta stejné co včera. Opakuje se to stejné – pití, trs banánů, vyšplhání na vysokou tyč. Mládě je srandovní jak se s banány neuměle pere. Orang-utan znamená indonésky „lesní člověk“ a některé orangutaní pohyby jsou opravdu jako lidské. Třeba loupání banánů, drbání se, pití z hrníčku. Přesto prý jsou orangutani ze všech primátů člověku nejvíc vzdáleni.

A přichází další pán na holení. Předchozí orangutani už se napapkali a pomalu mizí v korunách stromů. Náš třetí „lesní člověk“ se s krmením moc nepárá. Dává si dva poháry vody na naše zdraví, ale místo aby je vrátil zpátky krmiči, odhazuje je flegmaticky do křoví (za hurónského smích nás přihlížejících) a hned se vrhá na banány. Asi někam pospíchá, protože si je nevychutnává, nýbrž cpe do pusy jeden za druhým jako sysel. S pusou, ze které trčí banány se pak zhoupává na větvi a usazuje dál od plošiny.

Aha, asi tak pospíchal kvůli tomu mohutnému samci, který právě majestátně připlouvá a přistává na plošině. Dává si dva banány a už je zase ve větvích. Prý sem moc často nechodí a máme štěstí, že jsme ho viděli.

Tak a je konec krmení. Po pěšince klopýtáme a kloužeme se zpátky džunglí k rehabilitačnímu centru, odkud nás kánoe převáží zpět na druhý břeh. Odpoledne se sem určitě vrátím – povolení platí na celý den.

Dvacet minut chůze po proudu řeky (na opačnou stranu než je rehabilitační centrum) má být velká netopýří jeskyně. Stezka k ní začíná hned za mým hotýlkem. Už zase trochu krápe, snad se ale vyčasí. Procházím naprosto skvělým prostředím. Nejdřív gumovníkovým lesem. Není to plantáž, ale přesto je ze stromů seříznutá kůra a bílý proužek surové gumy končí ve skořápce od kokosového ořechu položené na zemi u spodního konce seříznuté kůry. Po gumovníkovém lese přichází malá banánová plantáž, kde zároveň roste papája. Za nimi je hned zase gumovník.

Před jeskyní je malý přístřešek s občerstvením, ale hlavně s vyběračem vstupného. Taky se tu dá půjčit baterka, ale já mám svoji.

Ke vchodu do netopýří jeskyně vede úzkým kaňonem mezi dvěma skálami teda pěkně rozeklaná stezka. Pak se hned nořím do tmy a mizím za liánami visícími před vchodem. Skály jsou sopečného původu, takže snadno opracovávatelné vodou, která do jeskyně prosakuje. Všechno je buď hladké nebo důlkaté. Důlky jsou na místech, kam vždycky při dešti kape voda.

Brodím se kalužema a dostávám se znovu na světlo. Nejsem venku z jeskyně, ale jen v místě, kde se zřítila klenba. Spadlo sem i pár stromů a všechno je obrostlé mechem a popínavými rostlinami. Pěkná divočina. Vlhko je tu jak v pekle.

Znovu se nořím do tmy a po pár desítkách metrů se dostávám do velké jeskyně, kde ze stropu visí stovky netopýrů. Ve stěnách jsou pukliny plné malých brouků a stonožek. Vypadá to jako v nějakém z těch nechutných hororů, kde se zdi domů hemží všelijakým, většinou agresivním hmyzem. Tenhle ale není ani trošku agresivní, jen zmatený že na něj svítím.

Právě když se dostávám k dalšímu místu se zhroucenou klenbou, začíná pršet. A je to pořádný tropický liják. Alespoň trochu pročistí vzduch.

V poslední, už slepé jeskyni, zmatené poletují další netopýři. Ze stropu visí krápníky a na některých místech rostou i ze země.

Prozkoumávání jeskyň je skvělá věc, jen se člověk nesmí bát pocitu, že je pod zemí, v nějaké třeba jen metr vysoké a metr široké chodbě. Tady se na některých místech musím protahovat dokonce ještě užším hrdlem nebo se prodírat kořeny rostlin, které sem zasahují až z povrchu. Vůbec bych neřekl jak živo může v podzemí být a kolik hmyzu a rostlin tu uvidím.

Všechny jeskyně musím zase prolézt zpátky a vylézám zablácený a úplně promočený. Ještě pořád silně prší, tak si sundávám košili, brašnu s foťákem balím do igelitky a úzkým kaňonkem (kde nemůžu jít rychle, jinak bych si na té kluzké skále nabil kokos) se dostávám k přístřešku z občerstvením. Teď když už jsem v suchu přestává pršet. To mi to počasí dělá schválně!

Kakaové plody na plantáži nad Bukit Lawang

Přes gumovníkový les se vracím zpátky do hotýlku. Trochu se suším a pak si jdu dát oběd. Když se usazuju v otevřené jídelně u stolu, začíná další liják a obloha má barvu jako naše šedé paneláky. Prší celé odpoledne, tak místo abych se šel podívat na orangutany, sedím na verandě před svým pokojem, koukám na řeku a píšu deník. Ještě že alespoň k večeru déšť ustává.

Vydávám se najít kakaovou plantáž, která má být na kopci nad Bukit Lawang. Nejdřív procházím akustickou jeskyní, kde hraje každý večer hudba, jelikož přímo u jeskyně je bar) a pak kolem krásné bonsajové zahrádky. Po sopečných vyvřelinách stoupám nahoru a jen koukám, co všechno příroda nedokáže. Zvětralé vyvřeliny mají roztodivné tvary a vytvářejí bludiště, kterými je fascinující se procházet.

Za tím vším začíná malá kakaová plantáž. Zelené, červené a žluté plody s kakaovými boby visí ze stromů, přichystané ke sklizni. Některé jsou ale nahnilé, nebo dokonce leží už úplně zčernalé na zemi. Takhle bych vůbec neřekl, že z nich jednou bude hnědý prášek. Ještě víc fascinující je ale to, že někdo vůbec přišel na to vybrat z těchhle barevných dýní boby a namlít z nich prášek.

Den 171, sobota 6. 2.

Zdá se, že když se chystám odjet, tak se začíná zlepšovat počasí. Teď ráno je na několika místech oblohy vidět blankytná modř a mraky se čím dál tím víc trhají. Znovu si dělám výlet na kakaovou plantáž, abych udělal pár fotek, ale je teprve osm a ještě málo světla.

V devět nasedám na autobus a opouštím tenhle vlhký ráj bez aut, tisíců lidí a smradlavého smogu. Nejdřív musím jet zpět do Medanu, kde přesednu na autobus k jezeru Toba. Sice bych mohl použít přímého turistického autobusu, ale ten je daleko dražší a navíc plný turistů. Jezdit normální dopravou je daleko zábavnější.

Na zpáteční cestě do Medanu je lepší počasí než cestou sem, tak si víc všímám co roste kolem. Hned za Bukit Lawang začíná gumovníková plantáž s vyrovnanými řadami stromů, u každého oranžový plastikový kelímek zachycující gumovou mízu z naříznuté kůry.

Daleko větší rozlohu ale zabírají plantáže olejové palmy dál k Medanu. Desítky a desítky čtverečních kilometrů džungle bylo vykáceno a posázeno řadami olejových palem. Míjíme náklaďáky plně naložené trsy oranžových plodů palmy, stejně jako dělníky strhávající trsy s z výšky na zem a rovnající je vedle silnice k odvozu. Je to dost smutný pohled, ale Sumatra musí z něčeho žít a tohle je ještě docela přijatelné využití její nesmírně úrodné sopečné půdy zkombinované s vlhkým, růst podporujícím, počasím.

Kvalita cesty se zlepšuje se vzdáleností od Bukit Lawang. Jelikož jsme v batacké oblasti, je skoro v každé vesnici kostel. Mešity tu stojí taky, ale v menším počtu, protože Batakové jsou převážně protestantští křesťani (islámu odolávali tak dlouho, až je dostalo křesťanství).

Konečně jsem na medanském autobusovém nádraží Pinang Baris, asi 10 km západně od centra, ale musím se dostat na druhý autobusák (Amplas), který je 6,5 km na jih od centra. Oba autobusáky jsou tak významné body, že mezi nimi naštěstí jezdí hodně minibusů – č. 24, 52, 64 a určitě i další. Nasedám do 24, cesta centrem by měla trvat asi hodinu.

Když jsem byl v Malajsii, každý mi říkal, že Medan je hrozný město, odkud se mám snažit co nejdřív vypadnout. Mě se ale na poprvé tak hrozný nezdál a teď ta cesta centrem mu body spíš přidala. Minibus se šourá uličkama místi hlavních ulic a tak jen překvapivě koukám na všechny ty pěkné parky, chrámy a mešity, které míjíme. Ti co mě před Medanem varovali asi nebyli v Indii, protože to by určitě mluvili jinak.

Autobusák Amplas je stejně velký jako Pinang Baris. Oproti němu má ale jednu nevýhodu – není tu kancelář, kde bych si mohl koupit jízdenku na nejlevnější „ekonomi“ bus. Místo ní mě naháněči vodí od jedné soukromé kanceláře ke druhé (všechny v hlavní nádražní budově) a nabízí mi lístky za směšně vysoké ceny. Nemám moc na výběr, tak alespoň pořádně smlouvám. Agent v kanceláři se nad konečnou cenou tváří dost nešťastně, jako kdybych ho obral o poslední rupky (později ale zjišťuju, že i po tom tvrdém smlouvání jsem zaplatil skoro dvojnásobek skutečné ceny). No jo, Indonésie. Naštěstí je doprava levná, takže v absolutním měřítku není ztráta zas tak velká.

Velkou část cesty do Parapatu, městečku na břehu jezera Toba zabírají další a další rozsáhlé plantáže gumovníku a olejové palmy. V autobuse je sranda, protože pomáhači řidiče se snaží lidi rozveselovat zpíváním a pitvořením se.

Od prodejců na autobusáku jsem si koupil kokosové rohlíky (což jsou obyčejné rohlíky plněné strouhaným kokosem), tak si je dávám k obědu. Scény s prodejci z autobusáku mi trochu připomínaly Indii, protože byli skoro stejně neodbytní, jakmile spatřili moji bílou tvář milionáře.

• ◄ INDONÉSIE – Medan
• INDONÉSIE – Mezi bývalými lidožrouty u jezera Toba ►