INDONÉSIE – Kupang, timorské zastavení

V té tmě z ubíhajícího Kupangu nic nemám, ale jelikož vím kde mě vysazuje, nemám problém najít losmen kde jsem se chtěl ubytovat. Je levný a docela dobrý. Nevím sice jestli zítra odletím, ale pro jistotu si nechávám vyprat už dost zaprasené kalhoty a sám se vydávám zjistit něco o letence...

Po sedmé večer přirážíme k molu kupangského přístavu. Loď tady postojí asi tři hodiny, a pak se začne stejnou trasou vracet do svého domovského přístavu v Surabaji na Jávě. Já ale definitivně vystupuju. Právě jsem dorazil na poslední indonéský ostrov své cesty – Timor.

Přístav je asi 10 km od centra Kupangu, takže musím jet bemem. Jeden z naháněčů mě hned drapnul za ruku a vede mě až přímo k bemu. Bem je tu hodně, takže se všichni snaží získat co nejvíc pasažérů . Cesta do centra se jim vyplatí, protože je na indonéské poměry dost drahá. Indonésani ale platí úplně stejnou cenu jako já, takže je drahá pro všechny, ne jen pro turisty.

Ulice Kupangu...

V té tmě z ubíhajícího Kupangu nic nemám, ale jelikož vím kde mě vysazuje, nemám problém najít losmen kde jsem se chtěl ubytovat. Je levný a docela dobrý. Nevím sice jestli zítra odletím, ale pro jistotu si nechávám vyprat už dost zaprasené kalhoty a sám se vydávám zjistit něco o letence.

Kancelář Merpati má otevřeno jen do osmi, ne do devíti, jak mi řekl majitel losmenu, takže už mám smůlu. Až zítra ráno. Vracím se do losmenu, kde si sedám do společenské místnosti.

Dnes jsme tu jen tři turisti: Australan, bílý Jihoafričan a já. Je celkem sranda poslouchat diskusi, která se mezi nimi rozběhla. Baví se o tom, že OSN je organizace, která nefunguje, a že všechna rozhodnutí trvají strašně dlouho. Přou se tak dlouho, až se Australan naštval a odchází. Celkem symbolické zakončení debaty: dva lidi z prakticky stejné (bílé) kultury se přeli o neefektivnosti OSN, a přestože jsou oba z bílé kultury, jejich rozhovor skončil hádkou, po které přestal Australan komunikovat. Tak jak pak můžeme chtít, aby lidi dospívali rychleji k dohodám, když se ani v rámci stejné kultury nedohodneme. Větší problém je na Australanově straně, protože nebyl vůbec schopen naslouchat. Dělal že naslouchá, ale jakmile se dostal ke slovu, hned vypustil nějakou arogantní poznámku, která měla dělat dojem bůh ví jak není skvělý myslitel. Teda pokud jsou všichni Australani jako tenhle, tak nás zítra potěš pánbůh – mě i Craiga (Jihoafričan), který je taky na konci své indonéské pouti a zítra se chystá přeletět do Austrálie.

Den 210, středa 17. 3.

Tak jdeme na to! Dneska začíná můj první pokus dostat se do Austrálie. Potřebuju mít dost peněz, abych pokryl celý svůj pobyt a zpáteční letenku. Ani jedno nemám, ale snad se mi ještě před odletem dostat ze svého účtu alespoň nějaký peníz.

Banky otevírají v osm hodin, takže moje první cesta vede do té, kde prý můžu na kreditku dostat cash advance (bůhví, jak se tomu říká česky) – Bank Dagang Negara. Zaměstnance má tahle banka příjemné, dokonce mluví i anglicky, ale cash advance z nějakého důvodu nedávají. Sakra! Zrovna když mám tak málo času! Letadlo letí ve 12 hodin a musím tam být v 10. Teď je půl devátý a já zatím nemám ani peníze, ani letenku. Musím to risknout.

V Merpati kupuju letenku. Platím kreditkou, žádný problém. otázka pěti minut. Chtěl jsme si sice nejdřív být jist, že budu mít alespoň dost peněz, ale jak tak vidím, může se stát, že se mi žádné nepovede dostat. Proto si nejdřív kupuju letenku, a teprve teď jdu obejít zbylé banky. Čas běží strašně rychle...

... a záliv pár metrů od ní

Další banka je kousek od mého losmenu, cash advance ale nedává. Místo toho mě posílají do další banky, která je naštěstí taky blízko. Tam cash advance dávají, ale horní limit je nějakých 80 dolarů a já potřebuju alespoň 500. Smůla. Mám prý zkusit ještě jednu banku na hlavní třídě. Ta už je bohužel dál, takže musím hnout kostrou.

Hejbu teda kostrou, ale i tak mám čas si cestou trochu prohlédnout pár ulic. Kupang je dost jiný oproti hlavním městům jiných ostrovů Nusa Tenggara. Je nejenom větší, ale dokonce už i vypadá jako město. Má pořádné chodníky a pár velkých reklamních tabulí. Leží sice na pobřeží, ale přístav je asi 10 km na západ. V Kupangu samotném je jen pár rybářských lodí na pláži a to je všechno.

Na hlavní ulici se krčí jeden krámek vedle druhého. V několika z nich prodávají kazety a jejich superbas repráky dělají takový kravál, že musí být slyšet snad až Austrálii. Ostatní krámky jsou ale typicky provinční, s typickým zbožím – sušenky, voda, sladký chleba, cigarety.

Banka je tam kde má být, dokonce už je otevřená a dává cash adavance. Ale i tady je malý háček: dnes ještě nedostali z Jakarty kurs dolaru! To je teda fór! Úřednice někam volá a po chvíli se mě ptá kolik bych těch dolarů chtěl. Pak odbíhá na chvíli pryč, a když se vrací, zasmušile mi sděluje, že stejně žádné dolary nemají, ani americké, ani australské.

Tak fajn. Je devět hodin, takže už jsme vyčerpal všechen čas a asi i všechny možnosti který jsem měl. Musím se sbalit, nasnídat a vydat se do Austrálie bez dostatku peněz, který by je přesvědčil, že u nich budu mít z čeho žít. To je teda paráda!

Vracím se do hotelu, objednávám si snídani a musím si navlíknout ještě mokré kalhoty. Od večera se sice suší na střeše, ale v tom vlhku to není moc platný. Balím všechny věci a do malého batůžku si strkám všechno, co by mohlo pomoci při přesvědčování australských imigračních úředníků, že se u nich nehodlám živit nelegální prací: natištěnou mapu trasy CKS, moje vizitky CKS, nějaké diáky a pas plný razítek. Australské vízum mám bohužel v jiném pase, než který jsem používal doteď. To by možná mohlo hrát proti mně, jelikož většina západních zemí nedovoluje mít víc pasů než jeden.

K snídani dostávám zase omeletu a čaj. Asi si myslím, že je to typická evropská kuchyně. Craig je pryč, nejspíš už sedí na letišti. Musím sebou hodit. Nemám už moc času, tak se nemůžu zabývat MHD a musím si chytnou taxíka. Naštěstí mám ještě nějaké rupie, které stejně musím utratit, protože banka na letišti nemusí být otevřená, a co bych pak dělal s rupkama v Austrálii. Hodily by se snad jedině na záchod.

Poslední indonéské bemo na této cestě

Pomocník v hotelu mi na ulici zastavuje bemo. Chudáci lidi z něj musí vystoupit, protože moje rito na letiště je přebilo. Než odjíždíme, dostává pomocník od řidiče peníze za to, že jim mě dohodil.

Cesta na letiště El Tari trvá asi půl hodiny, takže jsme tam chvilku po desáté. Teda tady chcíp pes. Nikde nikdo, jen Craig sedící v restauraci a utrácející svoje poslední rupie. Dobrý nápad. Přisedávám si a objednávám si poslední indonéské jídlo: rýži se zeleninou a k tomu kokos. Po jídle ještě chvíli sedíme a kecáme, pak se zvedáme a za poslední drobné kupujeme sušenky, vodu a čokolády do letadla. Je sranda, že ty „drobné“ odpovídají mému dvoudennímu rozpočtu na jídlo v Indonésii.

Procházíme imigrační kontrolou. Jak Craig, tak já máme víc pasů. Oba naše pasy několikrát kontrolujou a kvůli Craigově pasu dokonce faxují na jihoafrické velvyslanectví v Singapuru, které mu vydalo pas nový, protože ten starý už měl skoro plný. Nakonec je ale jakžtakž uspokojujeme.

Letadlo z Darwinu přiletělo akorát v době, kdy jsme procházeli imigrační kontrolou a ve stejném okamžiku začalo silně pršet. Tropický liják na rozloučenou. Než se letadlo vyprazdňuje a než ho stačí připravit na další let přestává pršet, takže nastoupit můžeme suchou nohou.

Vedle letadla právě přistává armádní vrtulník Huey. Vystupují nějací pohlaváři a míří rovnou do letištní budovy. Počet pasažerů v letadle se tak nezvětšil a náš stomístný Boeing 737 vzlétá jen s jedenácti cestujícími a posádkou. Skoro jako bychom si ho najmuli.

Opisujeme okruh nad jihozápadním Timorem a stoupáme přitom do cestovní výšky. Let do Darwinu by měl trvat 1,5 hodiny, ale ve skutečnosti přiletíme o 3 hodiny později, protože v australském Northern Territory je o 1,5 hodiny víc než na ostrovech Nusa Tenggara.

Nejdřív prolétáváme jen pár obláčky, skrz než je dobře vidět Timor a pak i moře. S přibližováním se k Austrálii se ale dostáváme do větší oblačnosti.

Asi 20 minut po startu začínají roznášet občerstvení. Typicky indonéské, tedy alespoň velikostí (je prťavé) a chutí (sladké a pálivé). Dortík je ale skvělý a čaj taky.

Letíme v bouřce, takže občas je trochu obtížné jíst, protože letadlo sebou hází na všechny strany, občas se propadne, klepou se mu křídla od napětí a za okýnky prší. Moc příjemný to není, ale aspoň se nenudíme. No, ve skutečnosti je to skoro stejný jako natřásání busu z Moni do Endé. Akorát že tady se nemůžu dívat na scenérii, protože jediný co přes okýnka vidím je mlha a klepající se křidlo.

V dešti a mracích letíme až do Austrálie. Půl hodiny před přistáním letušky podle nějaké australsko-indonéské dohody musí vysprejovat celé letadlo nějakou desinfekcí. Vyloženě to neberou příliš vážně a asi si v duchu říkají co si to Ti Australani vynutili.

Dostáváme australské imigrační a celní karty. Při tom házení ze strany na stranu se blbě vyplňuje, ale na letišti už se tím nechci zabývat, protože budu mít jiné starosti.

Začínáme klesat, až se dostáváme do výšky, ze které můžu rozeznat mořské vlny a před námi už je vidět Austrálie. Moře je mělké a na dně vidím korálové útesy nebo něco podobného.

Darwin leží u moře, takže když se dostáváme nad pevninu jsme už hodně nízko a zbývá nám jen pár vteřin do přistání. Silnice, pole i domečky jsou roztomilé. Ach ne, tady taky prší! Vítejte z deště pod okap!

• ◄ INDONÉSIE – Sawuským mořem na Timor
• AUSTRÁLIE – Darwin ►