Je trochu zataženo, ale lodě vyplouvají na moře rybařit stejně jako včera ze Sape. Na východě je ale jasno, takže při pohledu ze západu se odplouvající rybářské lodě krásně třpytí v odrazu slunce...
Pomalé ploužení mezi ostrovy končí kupodivu dřív než za 10 hodin. Po pouhých osmi hodinách přistáváme na Floresu v přístavu Labuhan Bajo. Označení přístav si ale snad ani nezaslouží, protože jde prakticky jen o jedna ulici, táhnoucí se podél pobřeží. Přistání v Labuhan Bajo nás taky osvobozuje od vřískání asi 15leté holky, která poslední tři hodiny v kuse brečela, prý ze stesku po rodičích.
Těsně před přistáním se dáváme dohromady s ještě pár lidma, kteří taky chtějí na Komodo. Je nás 7 a zkusíme si na zítřek pronajmout loď. Asi nejspíš na ostrov Rinca, na kterém taky žijí varani, akorát je blíž.
Holky se ubytovávají kousek od přístavu v losmenu Gardena. Shoodu okolností Gardena zprostředkovává pronájem lodí na výlety za stejnou cenu za celou loď jak v Sape za jednoho člověka! Díky bohu, že jsem dnes jel sem a nečekal na zítřejší trajekt, protože po rozpočítání pronájmu lodi vyjde na člověka jen asi trojnásobek ceny trajektu oproti 14násobku v Sape (20 000 rp proti 100 000 rp). Gardena už je plná, tak se s Pierrem ubytováváme na kopci nad městečkem. Z terasy restaurace je parádní výhled na záliv, který je orientovaný na západ. Na obzoru vidíme Komodo a Rincu, takže západ slunce by mohl být pěkný.
 |
| Vešák na prádlo a satelitní anténa – dva nepostradatelné doplňky dvorku |
Hned po ubytování se vracím do Gardeny, sejít se s ostatními a dohodnout pronájem lodi. Začalo nás sedm, ale postupně se k nám přidávají další tři Zápaďáci, takže podíl na jednoho klesnu na 14 000 rp (pod dva dolary), tj. pouhý dvojnásobek ceny trajektu, což už je vlastně stejné cesta na Komodo a zpět! To je snad až příliš dobrý na to aby to byla pravda. Je nás 10 a loď údajně pobere 12 lidí. Uvidíme do jaké kocábky nás to zítra posadí.
Z těch tří Zápaďáků jsou dvě Kanaďanky – matka a dcera. Dobře se s nima kecá, tak spolu sedíme od odpoledne až do pozdního večera. Jodie (dcera) se po Asii potuluje už 16 měsíců, z toho 8 po Indii, a její matka Sharon ji přijela na měsíc navštívit. Konečně nějací normální lidi a ne obyčejní, tupí a zhejčkaní turisti.
Před západem slunce si k nám přisedá starší pár, který se chce jen podívat na západ slunce. A ejhle, oni se z nich klubou Češi trávící v Indonésii měsíční dovolenou! Přiletěli z Jakarty do Maumere (východní Flores), takže jedou opačným směrem než já. Počet v Indonésii potkaných Čechů tak stoupnul na osm.
Den 204, čtvrtek 11. 3.
Snídám banánovou palačinku, která je zahrnuta v ceně ubytování. Banán sice neviděla ani z rychlíku, ale zasytí a to je důležitý. Na Rincu máme odplouvat v sedm, ale všichni se scházíme v Gardeně už po půl sedmé. Přibývá k nám další člověk, takže teď už nás je 11 (2 Američani, Francouz, Němec, Dán a Dánka, 2 Kanaďanky, 2 Švédky a já). Při vstupu do přístavu každý musíme zaplatit přístavní daň.
Je trochu zataženo, ale lodě vyplouvají na moře rybařit stejně jako včera ze Sape. Na východě je ale jasno, takže při pohledu ze západu se odplouvající rybářské lodě krásně třpytí v odrazu slunce. Některé jsou stejné jako ta naše, tj. loď s kabinkou pro kapitána, WC v zádi a zastřešená paluba uprostřed, jiné zase hodně podobné lodím postraními „stabilizátory“ jaké jsem viděl všude na cestě od Bali přes Lombok a Sumbawu.
Rinca je od Floresu co by kamenem dohodil, ale molo a vstup do Národního parku Komodo-Rinca je asi dvě hodiny plavby podél severního pobřeží Rincy. Rinca je z moře zdá se stejně neobyvatelná jako Komodo. Skalnaté kopce pokryté směsí travin, balvanů a občas osaměle trčících palem. Podél pobřeží je několik pláží, na jedné z nich se nejspíš zastavíme na zpáteční cestě, protože se chceme chvíli potápět a pozorovat korálové útesy a rybičky.