INDONÉSIE – Pohoda na plážích Pangandaranu

V křoví kousek od cesty je Batu Kalde, pozůstatek hinduistického modlitebného města. Může se to zdát zvláštní, ale zhruba před tisíci léty byl hinduismus na Jávě populární, čehož důkazem jsou i hinduistické chrámové komplexy na Střední Jávě v okolí Yogyakarty. A taky samozřejmě tohle místo...

Po dalších dvou a půl hodinách vystupuju v Pangandaranu. Autobusák je tři kiláky od městečka, tak si beru bečak. Nejdřív ale musím tvrdě smlouvat, protože Pangandaran je nejoblíbenější jávanské přímořské středisko, takže sem jezdí víc turisti než obyčejní lidé. Nakonec mě bere za 40 % původní ceny, ale ještě pořád si myslí, že mu řeknu jméno hotelu, on mě tam zaveze a dostane provizi (která se projeví vyšší cenou ubytování). Tak to teda ne. Co si můžu zařídit sám, za to nebudu nikomu cpát peníze. Nechávám se vysazovat u jedné kavárny, od které přecházím do vybraného hotýlku. I tady smlouvám, protože se mi cena zdá vysoká, což se nakonec ukazuje jako pravda, protože moji nižší nabídku bez řečí přijímají.

Co jiného dělat v přímořském městečku, než se natáhnout a odpočívat. Pangandaran leží na poloostrově vybíhajícím do moře a majícím tvar žárovky. Na konci poloostrova je národní park a Pangandaran začíná v úzkém hrdle „žárovky“. Celý Pangandaran je jako po vymření. Nikdo na ulicích a i hotely jsou prázdné. V mém hotýlku bydlím úplně sám! To je pocit! Jako bych byl na nějakém opuštěném ostrově.

Na plážích je černý písek. Není přímo černý, ale některá zrníčka písku jsou hodně tmavá, takže z dálky vypadá jako šedivý. Z barevných rybářských loděk odpočívajících na pláži ční stožáry s ještě barevnějšími třepetajícími se vlaječkami.

V jednom ze stánků přímo na pláži si dávám oběd – nasi goreng. Zůstávám tam ale daleko dýl než jsem původně chtěl, protože se dávám do řeči s Holanďanem Teem, který tam sedí se svým indonéským kámošem v klídku popíjí kafe. Nikam nepospíchá, protože už je v Pangandaranu tři měsíce a čeká ho ještě měsíc. Už 22 let sem rok co rok jezdí přezimovat. Teď je mu šedesát a je rád, že se může takhle elegantně vyhnout evropské zimě a trávit stáří v tropech.

Asi je homosexuál, jeho indonéský kámoš určitě. Možná proto sem každý rok jezdí, jelikož ho v tomhle pokročilém věku k Holandsku nic neváže.

Rybářské lodě na pláži Pangandaranu

Díky těm pravidelným pobytům se už lecco dozvěděl o Indonésanech. Prý mají jednu problematickou vlastnost: nikdy nic neřeknou na rovinu, na všechno jdou oklikou. Nechtějí totiž za žádnou cenu nikoho urazit, proto se chovají, jak on říká, hodně pokrytecky.

Jeho indonéský kámoš jen přitakává, prý dokonce ani on kvůli tomu Indonésany nechápe a nemá mezi nimi jedinýho pořádnýho přítele. Všechny prý zajímají jen drby, ale jinak žijí plytký, jednoduchý život. On se už dostal do Evropy i Ameriky, díky čemuž se mu údajně otevřely oči. Teď má ale kvůli tomu problémy, protože už se nedokáže zařadit mezi ostatní a žít s nimi jejich „drbací“ životy.

Teo taky říká leccos zajímavého o vztahu Holandska a Indonésie. On sám prý cítí, že Indonésie není pro Holanďany obyčejnou cizí zemí někde v Asii, ale díky staletím stráveným pod holandskou koloniální nadvládou mnoho holandského proniklo do života místních lidí. A naopak. V okolních vesnicích zná několik starých lidí, kteří umí vlámsky, protože vyrůstali v době holandské vlády a mají tedy vzdělání podle holandského systému, včetně znalostí holandštiny, angličtiny a němčiny.

Na druhou stranu v Holandsku už každé dítě zná třeba nasi goreng a jsou zvyklí vidět kolem sebe Indonésany, třeba v četných indonéských restauracích. V indonéštině je prý přimícháno hodně holandských slov, stejně jako v holandštině indonéských. Holanďan proto často alespoň trochu rozumí o čem Indonésani mluví, i když sám indonésky neumí.

To bych si teda taky nechal líbit! Přijet na nějaký tropický ostrov a mluvit tam česky. To by bylo něco! Akorát nevím, jestli by ta země pro mě byla ještě exotická. Asi jo, jen bych mál podobný pocit jako Teo, že jsme tak trochu doma.

Původně jsem si chtěl sednout jen na oběd, ale teď už jsou čtyři odpoledne! Loučím se a dokončuju svoji seznamovací obchůzku Pangandaranem. Je tu jeden hotýlek vedle druhého, s kokosovými palmami rozesetými všude kolem. Lidi nikam nespěchají, protože stejně nemají kam utýct. Vypadá to jako v ráji, ale živobytí musí být tvrdé. Vždyť tu nejsou ždání turisti, tak z čeho žijou?

Pangandaran prý ožívá maximálně o víkendech a o svátcích. Během nich je plný Indonésanů – výletníků, díky čemuž ceny ubytování vyletí nahoru a majitelé si tak můžou vydělat na přežití hubenějších časů. A tady jsou některá období opravdu hubená, ba spíš vychrtlá. Jako třeba teď.

Na večeři si sedám do maličké restaurace hned vedle hotýlku. Dávám si zase nasi goreng a jako zákusek banánovo-arašídovou palačinku politou čokoládou. Jako obvykle ani tady nemůže být sám. Sedá si ke měn Andy, mladý Indonésan, který nemá práci, a tak se snaží přivydělat si provázením turistů. Prý se pokoušel sehnat práci ve městě v bance, ale tvrdě narazil. Jeho budoucí šéf totiž po něm chtěl zaplatit. A to jenom za to, že tu práci dostane právě on a nikdo jiný. Nebyla to žádná malá suma – pět miliónů rupií (asi 15 000 korun), což je v Indonésii obrovský balík peněz!

Malcom (Velšan, kterého jsem potkal v Malajsii) se s podobným příběhem v Indonésii taky setkal. Korupce na korupci. To je fakt postavený na hlavu! Platit za té, že dostanu práci, a ještě sumou, kterou si zpět vydělám až za několik let!

Večer končím na západní pláži, dívám se na západ slunce a pouštění draků. To Indonésani rádi!

Den 184, pátek 19. 2.

Příboj ze západní pláže, slyšitelný až k půl kilometru vzdálenému hotýlku kde bydlím, mě uspal tak dobře, že se mi ráno nechtělo vstávat na východ slunce, jak jsem původně zamýšlel. V noci navíc silně pršelo a déšť se protáhl do rána, takže stejně asi nebylo nic vidět.

Je hrozně zvláštní být v celém městě skoro sám. Včera odpoledne jsem sice viděl pár bělochů, ale to bylo na severním konci Pangandaranu, kde stojí lepší hotely. Tady na jihu, pár metrů od národního parku, není ani noha. Jen řidiči bečaků, prodavači suvenýrů a jeden Kučera.

Sluneční paprsky pronikají do podrostu národního parku

Na opuštěné pláži, v opuštěném warungu si ke snídani dávám nasi goreng (do tohohle jídla jsem se asi zamiloval), a pak se pomalu ploužím podél pláže k národnímu parku.

Vstupné zahrnuje i pojištění. Tady to možná má jakž takž smysl, protože mě může při letu srazit nějaký motýl, nebo se do mě trefí plechovkou nějaká opice, ale třeba v Národním muzeu v Jakartě jsem význam pojištění moc nepochopil. Možná pro případ kdybych něco rozbil.

Park se dělí na dvě části: rekreační oblast a rezervaci. Oddělené jsou říčkou. V rekreační oblasti jsou značené cesty a je to spíš odpočinkový park než park národní. Do rezervace se, na rozdíl od rekreační oblasti smí, jen s průvodcem, protože v ní nejenom žijí srny, opice a chránění ptáci, ale cesty tam samozřejmě nejsou udržované, takže se dá snadno ztratit. No uvidíme, kam až se dostanu bez průvodce, protože zrovna dneska se mi za něj nechce platit. Na začátku značených stezek je mapka parku. Tak jdem.

Vegetace je sice hustá, ale není to žádná džungle. Cestičky jsou široké a napůl kamenité. Na stromech nade mnou se houpají opice přivyklé tomu, že od návštěvníků vždycky něco dostanou. Jedna z nich se dokonce spokojeně rozvaluje na odpočinkovém stolečku pro návštěvníky.

V křoví kousek od cesty je Batu Kalde, pozůstatek hinduistického modlitebného města. Může se to zdát zvláštní, ale zhruba před tisíci léty byl hinduismus na Jívě populární, čehož důkazem jsou i hinduistické chrámové komplexy na Střední Jávě v okolí Yogyakarty. A taky samozřejmě tohle místo. Teď už nejde o víc než pár kamenů, ale dá se mezi nimi rozeznat lingam a torzo býka Nandi. Podle nich je poznat, že tady byl uctíván Šiva. Těch pár dalších roztroušených opracovaných kamenů, napůl porostlých mechem vypadá v pološeru lesa docela mysticky.

Cestičky jsou fakt skvěle značené. Na každé křižovatce stojí betonový rozcestník, stylizovaný jako strom, ukazující směr a vzdálenost k nejbližším zajímavostem. Dostávám se k nějaké japonské jeskyni (vyhloubené za okupace Indonésie Japonci během 2. světové války), a pak už přicházím k moři. Poloostrov je v této části parku dost úzký, takže jsem ho přešel doslova za pár minut. Bohužel i tady jsou na pláži odpadky. Ti Indonésani jsou teda fakt prasata.

Přede mnou teče říčka oddělující rekreační oblast od rezervace. Vede přes ni visutý most. Vlastně spíš vedl. Most sice stále ještě stojí, ale už mu chybí plaňky, takže se nedá použít. Teď za odlivu to ale nevadí, protože v říčce není skoro žádná voda. Dostat se mělkým bahýnkem na druhou stranu je hračka.

V rezervaci už je džungle. Taky tu žije víc zvířat, protože země je děravá jako řešeto různě velkými tunely. Rostou tu jak křoviny a liány, tak vysoká tráva. Odbočit z cesty je sice možné, ale stejně by mě za chvíli zastavila houstnoucí vegetace.

Cestička mě oklikou znovu přivádí k hraniční říčce. Jsem asi v polovině poloostrova (tady v rezervaci je už zase širší), tak se podél potoka vydávám po tzv. hraniční cestě pořád dál směrem od mostu. Stezka je sice udržovaná a občas se prodírám křovinami, ale pořád je to jenom les, ne džungle. I když někdy se to dá těžko rozlišit, protože tu rostou i ony stromy s velkými kořeny a houštiny jsou neproniknutelné.

Na konci hraniční stezky se dostávám na pláž s bílým pískem (Pantal Pasir Putih). Povalují se po ní korály a škeble a dá se najmou loďka pro projížďku kolem poloostrova.

Sedám si na chvíli do altánku na pobřeží a začínám psát deník. Teď je hučení příboje opravdu stylové.

Po hodině se zvedám a začínám se vracet k východu z parku. Cestou míjím jeskyni Sumurumudal stalagmity a stalagtity a po chvíli i další (Panggung), která už je ale na břehu zálivu, takže při každé vlně se voda rozbíjí o kameny a rozpadá se na pěnu. Za chvíli jsme venku z parku, přímo u zálivu kde jsou zakotvené desítky rybářských loděk. Další leží vyrovnaná na břehu až kam oko dohlédne.

Pláž lemují stánky se suvenýry ze škeblí, ale jsme tu sám, takže není nikoho kdo by nakupoval. Prázdno.

Dávám si oběd, a pak se vracím do hotýlku. Je jasno, takže vlhko a vedro, a proto se chci před pronikavým sluncem na chvíli schovat. Celé odpoledne píšu deník a večer se opakuje přesně jako včera: západ slunce, pouštění draků a skvělé večeře – nasi goreng a banánové palačinky. Pro nás turisty je tu tichý ráj, pro ně to ale musí být tiché peklo.

• ◄ INDONÉSIE – Cirebon, tiché město sultánovo
• INDONÉSIE – Na lodi Jávou ►