INDONÉSIE – Bukittinggi a okolí

Vesnice Koto Gadang je známá výrobou stříbrných šperků. Nejspíš proto je tak malebná a příjemná a od těch chudých vesnic co jsme míjeli cestou do Bukitttinggi se liší asi jako hrad od hnojiště. Kdybych doma vlastnil některých z těch domečků, byl bych docela spokojený...

Den 175, středa 10.2.

Už tři dny mi ve foťáku bliká slabá baterie a teprve tady mají to co potřebuju. Ceny se ale dost liší, proto je třeba obejít několik míst než člověk nakoupí. Tak je to v Indonésii se vším. Pokud má někdo míň peněz a chce žít levněji (a že to jde!), musí buď hodně běhat, nebo hodně smlouvat.

Na trhu kde jsem koupil baterii si dávám snídani a pak se vydávám do ZOO. Nemám nějak velký zájem vidět další špatně živená zvířata, ale v areálu ZOO je muzeum o místní minangkabauské kultuře.

Při západu slunce vytvářejí „býčí” střechy domů Minangkabauů efektní siluety

Muzeum je skvělá ukázka minangkabauské architektury, která se podobá batacké. Štíty střech jsou taky zvednuté jako býčí rohy, ale na každé straně jsou navíc přidané další zvednuté štíty, takže střecha vypadá jako býčí hlava se šesti rohy. Muzeum je celé dřevěné, pokryté vyřezávanými deskami s kytičkovými motivy, navíc barevnými. Uvnitř je perfektní výstava věcí používaných Minangkabaui při obdělávání půdy, tkaní a taky příklady krásně vyšívaných látek, z nichž vyrábí šaty nebo zvláštní turbany na hlavu.

ZOO s muzeem stojí na kopci, který je ulicí Jalan Ahmad Yani oddělen od druhého kopce se zbytky pevnosti Fort de Kock. Oba kopce jsou ale spojeny lávkou nad úrovní ulice, takže nemusím dlouze obcházet celé centrum, ale jen přejdu po lávce a jsem v pevnosti. Z lávky je dobrý výhled na město a i na sopky na obzoru. Z pevnosti už nestojí skoro nic, jen obranný val, vysoký asi 3 metry.

Scházím dolů z pevnosti a městem se vydávám k Panorama parku. Jmenuje se tak, protože leží nad kaňonem říčky Sianok a má z něj být pěkný výhled.

Detail dřevěného obložení muzea

Ulice jsou plné prodavačů ovoce, pití, cigaret a suvenýrů. Zase je jednodušší a levnější najíst se na ulici (po Malajsii a Singapuru), ale někdy je třeba smlouvat. Kdy, to člověk pozná až když získá cit pro ceny. I tak běloch zaplatí víc než Indonésan. Pokud však smlouvá, je to ale o dost míň než zaplatí nevědomý turista, který kývne na první cenu.

V Panorama parku si na stromech hrají opičky a dojídají zbytky jídel co tu zanechali piknikující Indonésani. Pohled z parku je fakt skvělý. Na kaňon i okolní sopky. Znovu se ale začíná zatahovat a vrchol sopky Gunung Singgalang je zahalen v mracích.

Přímo pod parkem se nachází jedna z památek na druhou světovou válku a japonskou okupaci, tzv. Japonské jeskyně. Dvacet jedna dlouhých jeskyň propojených chodbami bylo vykutáno indonéskými otroky. Dolů vedou dlouhé schody a vnitřek je z velké části osvětlen. Takhle vypadají docela nevinně, ale vykopat takové množství horniny v tomhle podnebí byl pro mnoho dělníků jejich poslední úkol.

Z parku scházím po serpentinách do kaňonu. Chci se vydat do vesničky Koto Gadang, která má být na jeho druhé straně. Ještě před tím si ale sedám v malinké jídelně a dávám si k obědu rýži s vařenými listy kasavy.

Na dně kamenitého kaňonu se prodírá říčka Sianok a já zase musím několikrát překonávat ji. Mám sandály, takže mi nějaké to brodění nevadí. Pohled kaňonem je skvělý – kameny, skály, džungle a plantáže. Trochu bloudím a musím se i kus vracet, protože jsem přešel cestičku do svahu k vesnici.

Šplhám nahoru po druhé straně kaňonu a míjím visutý most. Aha, asi ho tady postavili aby cestu do Koto Gadang zjednodušili. Nejspíš jsem si všechno to brodění mohl odpustit. No, uvidím na zpáteční cestě.

Mezi skalami vedou nahoru ohromné schody. Konči na pěšince, která už vede do vesnice. Po cestě míjím banánovou a dokonce i citrónovou plantáž.

Lávka přes spodní část kaňonu říčky Sianok

Vesnice Koto Gadang je známá výrobou stříbrných šperků. Nejspíš proto je tak malebná a příjemná a od těch chudých vesnic co jsme míjeli cestou do Bukitttinggi se liší asi jako hrad od hnojiště. Kdybych doma vlastnil některých z těch domečků, byl bych docela spokojený.

Na ulicích je živo a z několika domků se ozývá hlučná diskuse skupinek sousedů. Jsou tu krásný holky, až se skoro nechce věřit, že jsem v obyčejné vesnici na Sumatře. Je ale fakt, že v Indonésii jsou zatím bezkonkurenčně nejhezčí holky na téhle cestě. A ty jejich pohledy! Pěkných pár Zápaďáků se už nechalo oblouznit a oženili se tady.

Většina Minangkabauů jsou muslimové, takže i v Koto Gadang je mešita, a to docela pěkná. Oklikou se pomalu vracím na místo kudy jsem do vesnice přišel a pak se začínám vracet ke kaňonu. Lávka přes kaňon opravdu vede na silnici z Bukittinggi do kaňonu, takže tentokrát už se nemusím namáčet. Počasí to ale zařizuje za mně a začíná mě namáčet seshora.

Z Bukittinggi bych chtěl dál jet už rovnou do Jakarty, proto se stavuju na autobusovém nádraží. Jak je v indonéských městech zvykem, je docela daleko od centra. Cesta do Jakarty, prakticky přes půl Sumatry, má trvat 30 hodin. Ceny jízdenek se mi zdají vysoké, tak smlouvám až jsem si vysmlouval cenu o třetinu nižší. To jsem teda zvědavej co za ty peníze dostanu. Do centra se vracím minibusem, protože je to fakt daleko a já jsem se dnes nachodil už dost.

Už i do Bukittinggi dorazil Internet, tak si k němu na chvíli sedám. Za uplynulý týden mám 15 nových dopisů.

Mešita

Aby všechno neprobíhal tak hladce jako dosud, tak mě cestou na večeři opouští jeden sandál. Vytrhnutá přezka, jež už se nedá spravit. Tyhle sandály jsou už druhé co mi během cesty dosloužily. Koupil jsem je v Bangkoku poté, co mě opustil první pár. Ach jo, zase další výdaj navíc...

Cesta do Jakarty bude hodně dlouhá, tak si v jednom z místních knihkupectví – antikvariátů s knihami co jim prodali jiní turisti – kupuju „Kouli“ od Michaela Crichtona. Už dávno jsem na ni chtěl jít do kina, ale zatím to nějak nevyšlo. Tak se snad budu bavit v autobuse.

Co se zítřkem? V okolí Bukittinggi je hodně zajímavých míst, ale místní doprava je tak pomalá, že bych za den stihnul tak maximálně dvě. Nezbývá nic jinýho, než si v cestovce koupit túru po nejzajímavějších místech v okolí. Snad to omezování a popohánění průvodcem pro jednou přežiju.

Den 176, čtvrtek 11. 2.

Na túru po okolí Minangkabau nazvanou „Kultura Minangkabau“ vyrážíme v půl deváté ráno. Bukittinggi je opravdu malé, protože z těch šesti lidí se kterými jsem v dodávce se mnou čtyři jeli před dvěma dny z Parapatu – anglický pár a starší holandský pár.

Když vyjíždíme z města, průvodce Pebi nám začíná představovat okolí a mluví i o celé provincii Západní Sumatra. Kolem Bukittinggi jsou tři velké sopky, proto se mu taky někdy říká Tri Arga (Tři hory). Samotný název Bukittinggi znamená Vysoký vrch.

Na sopky se dá vylézt, ale prý není jednoduché sehnat průvodce, protože místní si nechtějí rozzlobit horské duchy. Sopky jsou teď zahalené v mracích, ale jinak je obloha modrá jen s občasnými obláčky.

I v okolí Bukittinggi jsou stovky rýžových políček. Většina z nich je obdělávána pomocí tzv. „minangkabauského traktoru“, což není nic jiného než býk zapřažený do pluhu. Než se rýže zasadí do vlastního políčka, je nějakou dobu v přípravném políčku. Jakmile je zasazena do svého políčka, trvá 3-4 měsíce než dozraje. Sklízet se tedy může 3× ročně.

Zastavujeme v kopci a vysedáme. Dodávka popojíždí nahoru na kopec, kde zastavuje a čeká na nás. My mezitím jdeme pomalu za ní a Pebi nám ukazuje některé rostliny. Jejich jména pro nás nejsou vůbec nová, jen je doma známe už zpracované. Vidět je jak vypadají v přírodě je ale něco úplně jiného.

Začínáme u skořicovníku, ze kterého se používá nejen kůra, kterou známe i u nás v podobě srolovaných trubiček nebo prášku, ale i list. I listy voní dost jako skořice. Další je hřebíček, jehož listy mají nádhernou vůni. My ale používáme plody.

O kousek výš rostou banánovníky. Z jednoho visí velký trs banánů zakončený novým, ještě nerozvinutým květem. Tenhle banánovník nikdo neobhospodařuje, což se pozná právě podle přítomnosti květu. Aby totiž banány dorostly do největší délky, je třeba květ useknout, aby plodům nebral sílu.

Citrónovníková plantáž poblíž vesničky Koto Gadang, na stráni kaňonu říčky Sianok

Hned za banánovníkem se krčí ananasové keře (z každého roste jeden ananas) a o dalších 50 metrů dál do kopce zase papája a avokádo. Listy z papáji prý obsahují chinin, proto vývar je tu z nich používán jako antimalarikum. Listy avokáda jsou prý zase tak silné, že dokáží vyvolat potrat – kdo ví, jestli je to pravda? No a nakonec káva s velkými býlími květy a zelenými bobulemi. Všechny tyhle rostliny se společně s čajem a rýží pěstují na okolních plantážích.

Na dalším kopečku zastavujeme u malé restaurace. Je z ní skvělý výhled na rýžová políčka v údolí a sopky na obzoru. Můžeme si dát skořicový čaj, nebo koupit některé s místních koření.

Před restaurací stojí ještě jedna dodávka, která podniká stejnou túru jako my. Zajímavější je ale její „obsah“ – mimo jiné i dva Češi! Jeden cestuje po jihovýchodní Asii, druhý dojel po zemi do Indie, přeletěl do Thajska a teď směřuje do Austrálie. Tam chce chvíli pracovat a pak se pustit dál do Jižní Ameriky. Na cestě je asi tři měsíce. Navzájem si sdělujeme zážitky z cesty a všichni máme stejný názor na Malajsii: pěkná, ale poněkud poevropštěná (takže malinko nudná) země.

Z vyhlídky, která se jmenuje Tabek Patah sjíždíme dolů do údolí. Zastavujeme u vesničky Sungai Tarab a přes rýžová políčka se brodíme ke kávovému mlýnu. Ještě že mám vysoké boty, ze kterých snadno smyju všechno bahno. Ostatní dopadají ve svých sandálech daleko hůř a tak se před prohlídkou mlýna nejdřív umývají v náhonu.

Mlýn je strašně jednoduchý, ale geniální. Mlýnské kolo otáčí osou, na níž jsou umístěny asi 20cm tyče. Ty fungují na stejném principu jako hřebíčky na válci v hrací skříňce, tj. každá tyč jednou za otočku nadzvedne těžkou kládu, která se při dalším pootočení osy z tyčky zase vysmekne a spadne. Klády se tak střídavě zvedají a padají a přitom drtí kávová zrna nasypaná v korytech pod nimi. U koryt sedí ženy a přidávají zrna nebo odebírají už namletou kávu. Touhle tradiční metodou se tady zpracovává velká část usušené kávy.

Blíží se poledne a pořád ještě svítí slunce. Cestou do Payaruyungu, kde bychom se měli naobědvat, zastavujeme v městě Batu Sangkar, před tradičním minangkabauským shromažďovacím domem. Domy postavené v minangkabauském stylu se poznají podle oněch „býčích“ střech. Stejně jako muzeum v Bukittinggi i tenhle dům je pokryt vyřezanými a nabarvenými deskami a stojí před nimi dvě sýpky. Jedna z nich sloužila jako obecní zásobárna obilí pro případ, že by někdo měl špatnou úrodu. Nebyla to ale žádná charita. Farmář si z ní obilí v případě potřeby půjčil, ale jakmile se mu urodilo, musel ho zase vrátit.

Zastavujeme před palácem Rumah Gadang Payaruyung, několik kilometrů od Batu Sangkar. Před prohlídkou si ale dáváme oběd v jídelně u parkoviště. A jelikož jsme na Západní Sumatře jejíž hlavní město je Padang, oběd je v padangském stylu. Tenhle styl jídla je prý v Indonésii hodně rozšířený a oblíbený. Základ tvoří rýže, ke které se na stůl přinesou taliřky se všelijakými přílohami – vajíčka, kuřecí maso, ryby, okurky, jackfruit, listy kasavy, čili a další (výběr se liší jídelna od jídelny) a host pak zaplatí jen za to co snědl. Během jídla se může kdykoliv rozhodnout co si dá a není vázán „pevným“ obsahem svého talíře,

Oběd byl vynikající a kupodivu i docela levný. Klobouk dolů před jejih kuchařským uměním.

Druhá skupina (s Čechy) se právě vrátila z paláce a sedají k obědu. Teď je palác k dispozici nám. Opět je to mohutná stavba, stylově shodná s bukittinggským muzeem. Jen je daleko větší a výstavnější. Není divu, protože jde o palác minangkabauského krále. Dnes je z něj muzeum.

Palác Rumah Gadang Payaruyung je příkladnou ukázkou architektury Minangkabauů

Palác je jedna obrovská hala, v jejíž zadní části se schovává několik místností oddělených od sebe jen tenkou dřevěnou stěnou a zakrytých zatahovacími závěsy. Pro obyvatele soukromí nic moc, ale tenkrát to tak chodilo. Král sám bydlel ve 2. patře, kde je velká místnost s okny (místnosti dole jsou bez oken). Za palácem o samotě stojí mešita a další domeček. Prý pro rodiče, asi něco jako vejminek.

Jednou z nejvíc fascinujících skutečností Minangkabauů je, že ač jsou muslimové, žijí v matriarchální společnosti. To znamená, že v rodině mají hlavní slovo ženy, dědictví dostávají dcery, muži se po svatbě stěhují do manželčina domu a převezmou její jméno. Pro děti není nejdůležitější otec, ale strýc (protože je bratr matky, hlavy domu). K němu si chodí pro rady. Je to dost jiný než u nás. S dědictvím mi to ale připadá docela logický, protože u mužů se předpokládá, že až se ožení, přistěhují se do domu k manželce (takže nic nepotřebují), nebo se postaví na vlastní nohy. U ženy jako hlavy domu se zase předpokládá, že se bude starat o chod domu. To je stejné jako u nás, v naší společnosti však mají daleko menší slovo.

Pokud v domě, tedy ve světských záležitostech, vládne žena, v náboženských otázkách má hlavní slovo muž. A jelikož pro muslimy je islám vším a všechno je mu podřízeno, musí se ženy s muži v otázkách domu radit. Minangkabauové jsou s tímhle systémem zdá se spokojeni a Pebi sám hovoří o dokonalé demokracii. No, abych pravdu řekl jsem z toho trochu zmatený a budu si o tom muset přečíst o trochu víc než dosud.

Království Minangkabau vzniklo někdy v 11. až 14. století n. l. a existuje několik legend o vzniku jeho jména. Jedna z nich hovoří o jávanském králi, který se na své pouti dostal až do této části Sumatry. Zamiloval se do jedné z místních dívek a odvedl si ji sebou na Jávu, kde se s ní oženil. Z manželství vzešel syn, který po následném rozvodu rodičů zůstal u otce na Jávě jako budoucí následník trůnu.

Když povyrostl, zatoužil podívat se za matkou na Sumatru. Otec ho tedy pustil, ale jen za podmínky, že se brzy vrátí. Syn se zanedlouho opravdu vrátil, ale pevně rozhodnut (ovlivněn matkou), že se stane králem na Sumatře. O tom jávanský král samozřejmě nechtěl ani slyšet, protože se synem počítal jako se svým následníkem. Proto mu syn navrhl, ať uspořádají zápas býků. Jednoho z Jávy a jednoho ze Sumatry. Syn se pak stane králem té strany, jejíž býk zvítězí.

Zápas se měl odehrát na Sumatře. Jávanský král vybral z několika desítek nejlepších býků na Jávě jednoho mimořádně velkého a silného. Jeho syn naopak vybral mladého býčka, který ještě pil mateřské mléko. Nechal ho několik dní hladovět a těsně před zápasem mu na rohy připevnil dva ostré nože.

Když zápas začal a býci byli vpuštěni k sobě, velký býk se zastavil a asi nechtěl věřit, že by měl bojovat s býčkem, kterému ještě teče mlíko po bradě. Jakmile však hladový býček spatřil býka, myslel si, že je to jeho matka, která ho přišla nakojit. Rozběhl se proto ke zkoprnělému býkovi a ostrými noži mu rozpáral břicho. Tak vyhrál sumaterský býček, na což místní diváci ihned zareagovali radostnými výkřiky „Minanag kabau! Minang kabau!“, což v jejich řeči znamená „Vyhrál býk!“. Tak vzniklo jméno království a i tradice býčích střech. A nebo taky ne. Kdo ví, co je na tomhle příběhu pravdy?

Okouzlení palácem jsme na cestě k předposlední zastávce – jezeru Singkarak. Spolu s blízkým jezerem Maninjau je to další sumaterské sopečné jezero. Turistický ruch tu sice není tak rozvinutý jako u jezera Toba, ale i tak je to krásné místo. Jsme tu jen na odpočinkové zastávce, během níž klábosím s Čechy a všichni si užíváme příjemného počasí.

Cestou zpět do hor se však jako na potvoru začíná zhoršovat. No, teď už to zas tak moc nevadí, protože naše poslední zastávka jsou umělecké dílny ve vesničce Pandai Sikat, kde nám déšť nevadí. Koukáme se jak se vyrábí místní tkaná látka zvaní ikat. Tkadleny každý kus tkají na ručních stavech několik měsíců. Vytvářejí na nich totiž tak složité vzory, že za den utkají jen 5 až 8 cm látky. Látku tkají buď na objednávku, kdy mají dáno jaké vzory vytvořit, nebo tkají podle své momentální nálady. Vzorů je prý asi 360 a každý něco vyjadřuje. U „spontánně“ tkaných látek se podle nich prý dá poznat v jakém rozpoložení byla tkadlena při tkaní.

Ve stejném domku je řezbářská dílna, kde mají stejné barevné dřevoryty jako je obložení minangkabauských paláců. U dílen je i malý krámek, kde se dají všechny vyrobené věci koupit.

Z Pandai Sikat jsme za půl hodiny zpět v Bukittinggi. Je pět hodin, a tak se ještě procházím po městě a koukám na nádherné červánky vytvořené zapadajícím sluncem na bouřkových mracích.

• ◄ INDONÉSIE – Mezi bývalými lidožrouty u jezera Toba
• INDONÉSIE – Cesta do Jakarty ►