INDONÉSIE – Strastiplná cesta přes Lombok
- Podrobnosti
- Vytvořeno 13. 9. 2000 •
- Aktualizováno 17. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3722×
Snažím se nastoupit do autobusu stojícího o kousek dál, který prý jede tam kam potřebuju. Průvodčí po mně zase chce šílený peníze. Teď už je toho na mě trochu moc. Nejdřív smlouvání v přístavu, odkud mě stejně dovezli jen do půl cesty a na zbytek jsem si musel zaplatit ještě drožku, pak další, už míň úspěšný, smlouvání a zase mě dovezli jen do půlky, a teď ještě zloděj, který chce bohatýho turistu znovu natáhnout...
Na Lombok nakonec připlouváme až po šesti hodinách. Lembari je opět dobře chráněný přirozený záliv, skvělé místo pro přístav. Jakmile vplouváme do zálivu objevují se rybářské loďky (stejně jako na Bali) a záliv brázdí i loďky převážející lidi z jedné strany na druhou. Po hinduistickém Bali se opět ocitám v muslimském světě. Na břehu vidím mešitu a v loďkách pár žen s typickými šátky na hlavě, z nichž vykukuje jen obličej.
Po vylodění nasedají všichni Zápaďáci do čekajících busů, protože si koupili jízdenky z Bali až do své cílové zastávky na Lomboku. Jejich jízdenka zahrnuje jak pozemní dopravu, tak trajekt a samozřejmě je o dost dražší než když si všechno zařídím sám. Zatímco oni už jsou v buse, já začínám smlouvat cenu bemo do Swety, kde je terminál pro busy na východ. Fakt si myslí, že jsem debil a s klídkem po mně chtějí 2,5násobek běžného jízdného. Kašlu na ně a vycházím z přístavu, před kterým stojí další bema. Tady už nesmlouvám, protože mi rovnou nabízejí správnou cenu.
 |
| Rezo-bus v přístavu Poto Tano |
Přeci jen v tom ale je háček. Když mě vysazují a odjíždějí, uvědomuju si, že nejsme ve Swetě, ale o pár kilometrů blíž k centru než jsem chtěl být. Co nadělat. S jedním Indonésanem si bereme drožku a dojíždíme těch pár kiláků na terminál. Silnice tu jsou docela dobrý, ale auta už víc opotřebovaný. I tak je Lombok materiálně nejrozvinutější a nejturističtější ze všech Jihovýchodních ostrovů (Nusa Tenggara), takže cestou na východ se to bude už jen zhoršovat.
Indonésan mě vytahuje z drožky ještě před terminálem, protože z něj právě vyjel bus naším směrem, tj. do Labuhan Lombok, přístavu (labuhan) na východním pobřeží Lomboku.
Jak je tady zvykem, busy vyjíždějí z terminálů ne úplně plné a cestující se doplňují cestou městem. Chtějí tím asi ušetřit čas, ale důsledkem je pravý opak. Proto je v něm ještě místo a můžeme nastoupit. Průvodčí po mně zase chce strašnou částku, tak ji musím smlouváním trochu srazit. I tak se mi to nedaří úplně.
Nebýt už pět odpoledne, jel bych jiným busem, ale z terminálu už prý dnes žádný bus do Labuhan Lombok nejede. Nemusí, ale může to být pravda. Těžko říct, protože Indonésani jsou ve lhaní profesionálové. Radši zaplatím těch pár rupek navíc, abych se ještě dne dostal do Labuah Lombok a zítra mohl hned prvním trajektem přeplout na Sumbawu, než abych tady nakonec skejsnul a dal daleko víc za ubytování.
Batoh mi dávají nahoru, ale když vidím to zamračené nebe, moc se mi to nelíbí. Říkám proto průvodčímu že když začne pršet, půjde můj batoh dolů dovnitř. Moc to asi nechápe (jeho batoh to není), ale snad se v případě potřeby podvolí tomuhle podivnému přání ještě podivnějšího cizince.
Na Bali bylo hezky, ale tady se počasí tváří nějak divně. Zdá se, že jedeme přímo do deště. Za chvíli opravdu začíná pršet, tak poroučím zastavit a cpu si batoh k sobě. Není to jednoduchý, protože bus je nacpaný k prasknutí. Nedá se ale nic dělat. Radši budu nějakou tu hodinku trpět zvýšeným nepohodlím, než abych týden sušil svoje věci. Na střeše sice mívají igelitové plachty, ale ty připomínají spíš cedníky, skrz které voda pomalu, ale jistě a úspěšně proniká. Ještě že už trochu mluvím indonésky, jinak nevím, jak bych jim zrovna tohle vysvětlil.
Vegetace je dost podobná té na Bali, snad jen rýžových políček je míň. Moc času na prohlížení ale nemám, protože po šesté se stmívá a už můžeme slyšet jen déšť a v dálce na severu tuším obrovský masív sopky Rinjani.
Asi po hodině zastavujeme v městečku Masbagik, bus tu prý končí. No to je teda pěkný. Jsem teprve stěží uprostřed ostrova a do Labuhan Lombok zbývá ještě asi hodina cesty.
Snažím se nastoupit do autobusu stojícího o kousek dál, který prý jede tam kam potřebuju. Průvodčí po mně zase chce šílený peníze. Teď už je toho na mě trochu moc. Nejdřív smlouvání v přístavu, odkud mě stejně dovezli jen do půl cesty a na zbytek jsem si musel zaplatit ještě drožku, pak další, už míň úspěšný, smlouvání a zase mě dovezli jen do půlky, a teď ještě zloděj, který chce bohatýho turistu znovu natáhnout. Už toho bylo dost a nemůžu se udržet. Nakopnul jsem jeho autobus a pěkně nahlas jsem v indonéštině několikrát řekl „Pět tisíc za cestu do Labuhan Lombok? Běžná cena je tisíc! Seš zloděj!“. Slyší to celá ulice, plná lidí. Někteří hned vybuchují smíchy a průvodčí se jen krčí, abych náhodou nenakopnul i jeho. Nebyla to sice bůhví jaká ukázka kultivovanosti bělochů, ale dost se mi ulevilo a můžu se začít rozhlížet po jiné dopravě.
Nikde nic. Až asi po čtvrt hodině zastavuje bemo jedoucí do Labuhan Lombok. Chvíli trvá než se naplní a pak vyrážíme do tmy zdolat těch zbylých 40 kilometrů. Před Labuhan Lombok po mě pomocník řidiče při placení chce zase asi trojnásobek. V klídku mu ale dávám jen tolik kolik je správná cena a ignoruju ho. Už se nemíním vzrušovat. Říká cosi o nočním tarifu, ale bohužel mu pořádně nerozumím. Pořád ho ignoruju, až přestává a mám na zbytek cesty klid.
V Labuhan Lombok vystupuju rovnou do deště. A světe div se, první dvě místa k ubytování jsou plný! Musím se proto ubytovat ve třetím tipu. Je trochu dražší, ale už je osm večer, navíc prší a mě se nechce hledat nic levnějšího. I tak jsou to jen dva dolary a jedna noc. Alespoň si můžu vyprat věci a pustit na ně přes noc větrák, protože by jinak v tom pekelným vlhku neuschly.
Majitel hotýlku mi při večeři nejdřív nabízí čtyřdenní cestu lodí z Lomboku kolem Sumbawy, se zastávkama na Komodu (obhlídnout komodské varany) a konečně na Floresu. Je to přesně tím směrem kudy jedu, ale nemám tolik peněz (asi $45) nazbyt.
Když s tímhle neuspěl, pokračuje v nabízení marihuany (prý ji kouří každý den) a končí u holek (no jo, jsem v přístavu). S díky všechny nabídky odmítám a radši jdu spát. Zítra budu zase vstávat brzo, abych stihnul první trajekt v sedm hodin ráno.
Den 201, pondělí 8. 3.
Ještě že teď ráno neprší, protože z města musím jít asi 3 km po úzkém poloostrovu až na jeho severní konec, kde je přístavní molo. Mohl bych si vzít drožku, ale nechce se mi žádnou shánět a navíc mám dost času, abych těch pár metrů stihnul pěšky.
Je něco po šestý a právě vychází slunce.Po silnici už se brouzdají bosé děti, před domy sedí maminy a připravují snídani. Domky jsou na kůlech a když je srovnávám s normálními zděnými domky, které se občas taky objeví, zjišťuju proč. Zděné domky jsou u země navlhlé, kdežto domky na kůlech podobný problém nemají (dokud se jim nezačnou rozpadat kůly).
Sumbawa je od Lomboku jenom kousek, takže ji při chůzi po silnici vidím jako siluetu pod vycházejícím sluncem. S okolními malými ostrůvky se ztrácí v oparu prosvětleného slunečním světlem zezadu. Začíná další den a já opět doufám, že bude míň deštivý než dny předchozí.
Trajekt do Poto Tano na Sumbawě má plout jen dvě hodiny, což by mohlo znamenat celkem omezený prostor pro zpoždění. Vyplouváme a zatímco Lombok se svou vysokou sopkou Gunung Rinjani se pomalu vzdaluje, Sumbawa, s okolními malými ostrůvky se přibližuje a vystupuje z ranního oparu. Míjíme několik téměř holých ostrovů, pokrytých jen trávou a kamením a po dvou hodinách zastavujeme před přístavem. U mola je ještě předchozí trajekt a my musíme čekat než odpluje.
