INDIE – Bhópál a Sanči (Sanchi)
- Podrobnosti
- Vytvořeno 13. 2. 2000 •
- Aktualizováno 13. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 4212×
Bhópál se jednou provždy zapsal do dějin zeměkoule jako dějiště v té době největší průmyslové katastrofy. Ještě jako kluk se úplně jasně pamatuju, jak se jednoho prosincového dne roku 1984 do světa rozletěla ona drsná zpráva: v indickém Bhópálu uniklo přes noc z místní továrny americké firmy Union Carbide 40 smrtelně jedovatého metyl izokyanátu...
Bhópál
Doufal jsem, že přijedeme dřív abych si Bhópál trochu prohlídnul, ale je už pět odpoledne a já jsem navíc zničenej z noci strávené v autobuse, tak jdu hned po večeři vyprat pár věcí a pak spát.
Den 83, úterý 10. 11.
Bhópál se jednou provždy zapsal do dějin zeměkoule jako dějiště v té době největší průmyslové katastrofy. Ještě jako kluk se úplně jasně pamatuju, jak se jednoho prosincového dne roku 1984 do světa rozletěla ona drsná zpráva: v indickém Bhópálu uniklo přes noc z místní továrny americké firmy Union Carbide 40 smrtelně jedovatého metyl izokyanátu. Smrtelný mrak přikryl spící město, ve kterém bezprostředně po úniku zemřelo 6000 lidí, většinou dělníků s rodinami bydlících v chudinských koloniích kolem továrny.
Další umírali a umírají dodnes. Počet přímých obětí je dnes na čísle 16 000, ale jak to v podobných případech bývá, toto číslo je spíš dolní odhad. Dalšího asi půl miliónu lidí trpí trvalými následky a počet narozených znetvořených dětí se blíží znepokojivým číslům. Ze tří miliard dolarů, které indiská vláda požaduje od amerického koncernu bylo zatím vyplaceno půl miliardy.
 |
| Ulice Bhópálu |
Tolik fakta o tragédii. A jak vypadá Bhópál dnes? Musím říct, že jako docela příjemné město a vůbec se nezdá, že by tu bylo zmrzačených lidí víc než jinde. Asi neměli moc šancí přežít. Samozřejmě je hlučné a zasmogované (jak je v Indii zvykem), ale jinak ne tak „obtěžující“ jako turistická centra. V tom to asi právě je – Bhópál není turisticky přitažlivý a tak se tady ani neshromažďují prodávací týpci, kteří svým vlezdoprdelkováním a neodbytností tak ztrpčují život cizincům v turistickcý místech. Ani já jsem nepřijel abych se morbidně ukájel pohledem na město, jehož obyvatelé tolik vytrpěli, ale navštívit blízkou vesničku Sanči s jednou z nejznámějších buddhistických staveb v Indii.
Ještě před odjezdem do Sanči se stavuju nanádraží, abych si rezervoval místo ve vlaku z Satny do Váranásí. Po Sanči se totiž přesunu do Khadžuraha, světoznámého místa s chrámy s erotickými, ba až pornografickými sochami, odkud přes Satnu přejedu do Váranásí. Ve frontě na rezervaci čekám obvyklých 1,5 hodiny (proč je to sakra vždycky zrovna 1,5 hodiny?), takže se mi docela zkrátila doba na návštěvu Sanči. Snad to bude stačit.
Sanči
První buddhistické stupy postavil v Sanči císař Ašóka už ve 3. století př. n. l. Během století následujících přibyli další stupy a chrámy, takže dnes je celý vrchol kopce, kde Ašóka postavil první stupu, pokryt buddhistickými stavbami.
Z autobusové zastávky v Sanči je to úpatí kopce příjemných 20 minut chůze. V malém muzeu je tu soustředěno asi to nejlepší co bylo v Sanči nalezeno, především Ašokův sloup se čtyřmi lvy (dnešní znak Indie) a kamenný, úžasně srandovní, ale i úžasně realistický tancující bůh se sloní hlavou Ganéš. Bohužel se v muzeu nesmí fotit.
 |
| Hlavní stupa |
Největší a nejzajímavější stavbou je Velká stupa stojící na místě původní Ašókovy stupy. Vlastně je to ona, jen byla během staletí zvětšena. Dá se na ni „vyšplhat“ po schodišti a celou obejít (ve směru hodinových ručiček, prosím!) po úzkém ochozu. Stejně zajímavé jako samotná 16 m vysoká a 37 m v průměru měřící stupa jsou i čtyři brány, které stojí před ní, na každou světovou stranu jedna. Byly postaveny až roku 35 př. n. l. a obrazy vytesané do jejich sloupů a překladů většinou zobrazují scény z Buddhova života. Jelikož v té době se Buddha ještě nezobrazoval přímo ale jen v podobě symbolů, řada scén vypadá na první pohled nesmyslně. Např. opice nabízející misku s medem stromu, nebo kůň utíkající od materiálního života hledat osvícení, nebo obraz se třemi stupami a čtyřmi stromy. Tohle všechno, tj. stromy, kůň, stupy, byly symboly zobrazující Buddhu.
V okolí Velké stupy jsou rozesety další desítky stup, několik chrámů a klášterů. Architektonický sloh jednoho z klášterů je směsicí hinduistických a buddhistických prvků, zatímco v jiném chrámu se přímo v blízkosti sochy Buddhy usadilo hejno netopýrů. Pod kopcem, směrem k vesnici, stojí druhá největší stupa. Na zdi kolem ni je vytesáno mnoho květin, zvířat a lidí. Zajímavý je obraz Ašókova sloupu, kde je místo tří (viditelných) lvů lev jen jeden a po stranách u míst o lvů dělají společnost dva sloni!
Bhópál
Zpět v Bhópálu jsem překvapivě brzo, takže jsem rád, že mi nakonec ještě zbyl nějaký čas na procházku. Krátkou, ale alespoň nějakou.
Podél hlavní ulice centra se pomalu brouzdám směrem na západ. Velký blok na severu je bývalá továrna Union Carbide, dnes zavřené. V Bhópálu je několik zajímavých mešit, z nichž ta nejzajímavější – Tádž-ul-Masšít – stojí na břehu malého jezírka asi 1,5 km západně od centra. Je odpoledne, takže slunce je za ní a na jezírku se tak odráží její symetrický obraz. Se třemi býlími kopulemi, dvěma tlustými minarety a se sluncem „v zádech“ vypadá opravdu impozantně.
Když se obracím na druhou stranu, vidím několik čoudících komínů a velkou část Bhópálu mám přímo před nosem. I teď je to tu s životním prostředím na štíru, jakpak to asi muselo vypadat tehdy. Většina obětí katastrofy nejspíš neměla šanci i kvůli zoufalým životním podmínkám. Musela to být hrůza.
Vyzvedávám batoh z hotelu a mířím na autobusové nádraží. Autobus do Khadžuraha odjíždí v 7 hodin. Začíná být docela chladno.
