INDIE – Džhundžhunu (Jhunjhunu)
- Podrobnosti
- Vytvořeno 23. 12. 1999 •
- Aktualizováno 13. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3334×
Kousek od bazaru, či spíš přímo v něm, stojí několik pěkných haveli. Jsou krásně pomalované a docela i velké – vysoké třeba 8 metrů. Opravdu zajímavý je haveli Kaniram Navsinghdas Tibrewala. Zvenku kresby „drbajících“ párů, slonů, koňů, případně výjevů ze živita Krišny. Zevnitř vypadá ještě zajímavěji...
Den 61, pondělí 19. 10.
Další brzké ranní vstávání, další brzký ranní bus. Tentokrát do okresu Šekavaty a jeho hlavního města Džhundžhunu. Tahle oblast je známá tzv. haveli, několik set let starými domy bohatých kupců. Jejich zvláštností jsou pomalované stěny – zevnitř i zvenku.
V autobuse si od pikolíka kupujeme noviny (Hindustan Times), abychom se něco dozvěděli o světě. V jejich novinách toho ale ze světa moc není, maximálně o Clintonovi a jeho „prchající“ posádce.
Cesta vede docela miloučkou krajinou. Trochu mi připomíná náš venkov – polní cesty, listnaté stromy a lesíky. Jen silnice a pole jsou o dost zanedbanější. Podle toho bezpečně poznáme, že jsme v Indii a že nesním.
astávky na každé cestě autobusem jsou pořád stejné. Většinou po hodině až hodině a půl, s možností koupit si v bufáči u silnice čaj, samosy nebo třeba banány. Je slunečno, nebe skoro bez mraků. Očekával jsem, že se tady, jižněji od Dillí budeme potit, ale zatím je klima spíš příjemné, jen prachu by mohlo být trochu míň.
Džhundžhunu
V Džhundžhunu mají hotely poblíž nádraží obsazeno (je Diwali), proto rikšou jedeme blíž k centru. Džhundžhunu je sice sedmdesáti tisícové město, ale lidé se chovají a město vypadá jako nějaká větší vesnice.
Hotel nám nabízí dost drahé pokoje, ale daří se nám usmlouvat na polovinu. Místnost je celá bílá, skvělá. Snad jedna z nejlepších na cestě. Má dokonce i teplou vodu v koupelně. Majitel hotelu nám dává mapu Džhundžhunu.
 |
| Kresby s motivem Krišny a jeho družiny nad dveřmi haveli |
Ulice, kterou jdeme do centra je rozhodně nepodobná jedné z hlavních výpadovek města. Spíš je to vesnická zablácená cesta. Auta projíždí krokem, asi aby si je neušpinili. Asi kilometr za hotelem začíná bazar a od toho okamžiku nám už žádný prodejce nedá pokoj. Jsou tady zvlášť „přítulní“, protože asi nejsou zvyklí potkávat cizince.
Kousek od bazaru, či spíš přímo v něm, stojí několik pěkných haveli. Jsou krásně pomalované a docela i velké – vysoké třeba 8 metrů. Opravdu zajímavý je haveli Kaniram Navsinghdas Tibrewala. Zvenku kresby „drbajících“ párů, slonů, koňů, případně výjevů ze živita Krišny. Zevnitř vypadá ještě zajímavěji. Je plný kreseb různých vzorů a námětů. Srandovní je třeba kresba vlaku plně naloženého lidmi. Ryté dvoře od mnoha místností jsou prostě skvělé, akorát že všechny zavřené. Ti kupci se opravdu měli dobře.
Od haveli se chceme dostat ke Khetri Mahal (Větrný palác). Procházíme kolem chrámu Biharidži, který je, stejně jako předchozí haveli, pomalovaný. Přidává se k nám nějaký kluk a ptá se kam jdeme. Ignoruju ho, protože už přesně vím, co bude následovat – otravování a žádost o bakšiš.
Klikatýma uličkama, ve kterých nás každý zdraví o sto šest, se dostáváme ke Khetri Mahal. Celkem pěkně postavený, prostorný, dnes ale neudržovaný a jak teď vidím i oblíbené rejdiště dětí. Procházíme se opuštěnými místnostmi paláce, z nichž žádná nemá okna ani dveře a vítr jimi volně profukuje. Je dost rozlehlý a z několika místností je i výhled na pevnost naproti na kopci.
Z jednoho prcka se už stala horda děcek. Po odchodu z paláce po nás chtějí peníze za návštěvu. Až menším násilným činem se jich zbavujeme a jdeme k pevnosti.
Máme pech. Jsme u pevnosti, ale chytá se nás další skupinka dětí. Jsou strašní. Řvou svoje „One pen!“, „One rupiah!“ nebo „Money!“. Jsou docela agresivní a hluční. Budiž. Po několika minutách nás to přestává bavit a jdeme pryč. Úleva.
Cestou městem nás provází třetí skupinka neurvalých děcek. Když jim nechceme dát bakšiš, zasypou nás sprškou kamenů. Ach jo. No, dělat terč tady nikomu nemusíme. Místo plánovaných dvou dní zůstaneme jen do zítřka a ráno odjedeme dál.
Sluníčko praží a my získáváme příjemný úkryt v hinduistickém chrámu Ram Sati. Přední fasáda je krásně barevná, nejvíce jsou na ní zobrazeni Ganéš a Krišna. Na prvním nádvoří paláce je pavlač je pavlač se zábradlím, na kterém vidíme samé svastiky, na druhém pak krásný mramorový chrám s dlouhou řadou sněhobílých věží. Tenhle chrám si asi považují, protože ho udržují v pořádku a čistotě.
Tohle městečko má dost zvláštní atmosféru. Tady na periférii u Ram Sati je božský klid a pohoda. Kousek odsud v centru je ale chaos, zmatek a pokřikující děti. Chlapi se jen tak povalují po zemi nebo kecají. I tady nás „objevili“ hordy žebráků, kteří se jen tak tak drží na nohou, ale jakmile uvidí cizince, jsou rychlejší než blesk, aby se připomněli a dostali z nás nějakou rupku. Jsou dost neodbytní, až agresivní. Vrhají se hlavně na cizince. Ti totiž mají údajně hodně peněz (mi někdo z nich říkal).
Nejsou tu žádné jídelny, tak se musíme vydat do centra nějakou potravu sehnat. Nakonec se úplně spokojujeme s rajčatovou omeletou v chlebu, škubánkem s pálivou omáčkou a limonádou.
I tady oslavují Diwali. Na plné pecky. Všude kolem lítají petardy, ohňostroje a občas i jiskry z transformátorů, po kterých zůstává v celých čtvrtích jen tma. Vůbec se nedivím, že jsou tady výpadky elektřiny tak časté, když na každém rohu vidím změť drátů, které se u nás v Evropě říká transformátor. Stačí jen malý zkrat a jiskry jsou to poslední světlo, které máme dneska možnost vidět. Pak už nastává jen tma.
Den 62, úterý 20. 10.
Na autobusáku snídáme zase samosy. Už mám z těchhle olejových potvor zase průjem. Jsou docela dobré a levné, ale nic se nesmí přehánět. V tomhle městečku bohužel nic jiného nemají, tak snídáme jako každý rikšista.
Jak se dalo očekávat, cestou na západ (směrem k poušti Thar) ubývá vegetace a přibývá písku a kamení. Krajina je opravdu příjemná. Skoro by se dalo říct „zelená poušť“, protože po monzunech i tady všechno kvete a z jinak neobdělávané půdy trčí zelené stromky a keře. Sem tam se objeví nějaká vesnička s hliněnými domky, občas přistoupí nějaký dědula v bílém, s pestrým turbanem. V tuhle roní dobu je Rádžasthán opravdu barevný. Barevné domy (třeba růžový Džajpur), barevní lidé (oblečení), barevné květy. Dokonce i některé krávy jsou barevně pokreslené. Není ani nesnesitelné vedro (spíš naopak, v noci je to na svetr), takže ideální počasí na cestování.
I přes tu zeleň je ale krajina u Bikaneru drsnější než u Džhundžhunu – červenožlutá poušť s keříky a trsy trávy.
